ČAKY BACK HOME

Jak jsem začala pracovat u čínské firmy

2009-06-13T13:32:00.000-07:00

Na fakultě jsem našla inzerát, kde bylo pouze telefonní číslo a vzkaz, že čínská firma hledá zaměstnance s čínštinou. Půlrok strávený v Číně mi dodal odvahu a téměř půlrok strávený od návratu zpět v Česku bez nějakého valného kontaktu s Číňany zase dal pocítit dávku zoufalství, které mě poté ve společné kombinaci donutily asi po týdnu váhání se na inzerát ozvat. Vářova odrazující slova o neekologičnosti a neetičnosti čínské výroby pneumatik sice zavdala důvod k mírným pochybám, ale hned když se na druhé straně ozvalo známé wei? (čínsky haló?), pochyby se rozplynuly.
A tak jsem šla na pohovor. V domění, že už přede mnou jistě musel do firmy volat jiný zájemce. Že budou zajisté chtít někoho s pokročilejší čínštinou. Že je zvláštní, že by velká firma sídlila na samém okraji Prahy na zastávce s prapodivným jménem Žampionová.
Když jsem vystoupila z autobusu, který předtím projel několik zastávek, všechny pojmenované podle názvů hub, vydala jsem se ulicí, kterou mi na telefonu pracně několikrát vyhláskovali jako Čirůvková. Očekávala jsem, že dům, ve kterém firma sídlí najdu bez problému, Číňani mají ostatně vždycky na dvěřích vzhůru nohama červený znak pro štěstí nebo ne? Dost mě tedy zmátlo, když hned na prvním domě tento znak visel, ale číslo domu se neshodovalo s tím, které mi dali v adrese. A tak jsem popošla o dům dál. A na něm bylo také červené fu. A na dalším domě také. V téměř celé ulici bydlí totiž ve fungl nových rodinných domcích Číňani, kterým zde, jak jsem se později dozvěděla, zařídil bydlení můj čínský šéf, jak jinak než prostřednictvím čínské filozofie guanxi - po známosti.
Nakonec na mě z jednoho domku zavolal můj budoucí šéf a pozval mě dál. Před vchodovými dveřmi ještě stihl čínskou češtinou nařídit dvěma vietnamským dělníkům, jak mají pokládat dlažební kostky na jeho příjezdové cestě. Multi kulti:)
Hned jak jsem překročila práh, ucítila jsem závan zajímavé vůně/smradu, který, jak jsem později zjistila, je v domě tak nějak stále přítomen a který pro nedostatek znalostí záludné čínské kuchyně prozatím přičítám vařeným prasečím kopýtkům, jež šéfova manželka ráda a často konzumuje, protože věří, že prospívají pokožce. Já jsem se brzy přidala ke zbytku rodiny, který preferuje z vepře maso.
A tak jsme se domluvili, že budu ve firmě pracovat jako mishu (sekretářka) a vyřizovat pro ně telefonáty, tlumočit a obstarávat věci, které mají problém zařídit kvůli nedostatečné češtině. Firemní či alespoň trochu profesionální dojem se na mě ani moc nesnažili udělat, ostatně u kuchyňského stolu, kde zrovna šéf obědval, by to šlo dost špatně. Kancelář ve vedlejším vchodě, kterou mi první den ukázali, jsem od nástupu do práce neviděla, a když jsem se na ni nedávno ptala, bylo mi řečeno, že celou vedlejší půlku domu pronajali. Internet na počítači, který mám k dispozici občas pokulhává, z firemního telefonu se nakonec vyklubala pochybná alternativa, kdy volám ze svého mobilu a šéfová slíbila, že mi vše, co provolám nadrámec svého obvyklého paušálu, uhradí.
Když ale pominu občasné chvíle podřazenosti a nedoceněnosti, jako když například pro šéfovou vybíráme v pracovní době v supermarketu tužidlo na vlasy, nebo když při rádoby profesionálním pohovoru s budoucím obchodním zástupcem šéf s maželkou komunikuje dialektem, ze kterého nerozumím ani slovo, tak mě práce baví.
V pracovní náplni mám také asi tak jednou týdně cestu do Strakonic, kde máme hlavní sklad. Dvě hodinky 180kou mě zmátly natolik, že jsem si se svými bídnými zeměpisnými znalostmi myslela, že Strakonice jsou asi tak daleko od Prahy jako Beroun. Když nás potom jednou na cestě zpět do Prahy na silnici blokoval náš vlastní pronajatý kamion, divila jsem se, jak pomalu se ještě dá autem jet. Co by teprv šéf řekl na Habartovskou třicítku:)
To mě přivádí k tomu, jak vlastně vypadá činnost naší firmy. Je to zatím rozjezd. Pro mě, bez praxe v obchodu a bez znalostí jakýchkoli obchodních strategií, to znamená, že jako houba nasávám nové poznatky. Pozoruju. Učím se. A přitom se snažím vysvětlit českému obchodnímu zástupci, který pro nás pracuje, proč Číňani obchodují tak, jak obchodují, a snažím se vypadat alespoň trochu znalá problematiky. Pro představu se zmíním o naší první dodávce pneumatik.
Po internetu jsem už několik dní vyřizovala formality se spediční firmou a celním úřadem, bez toho, že bych měla nějakou jasnější představu o tom, co nám to přesně má přijet. A tak mě v pondělí ráno vyzvedli autem na Opatově a hned po několika minutách jízdy mi šéfová, jak už je jejím příjemným zvykem, bez jakékoli informace o tom, kdo volá, předala telefon, na kterém se ohlásil řidič kamionu s kontejnerem, oznámil mi, že nám veze pneumatiky a ptal se, jak se ve Strakonicích (kde jsem ještě nikdy nebyla) dostane k našemu skladu. Šéf taky neměl moc představu, jak přesně popsat cestu, a tak jsem nakonec řidiče spolu s dalšími čtyřmi, kteří volali krátce po něm, všechny poslala za Kaufland doprava, a jen jsem doufala, že nekrouží po Strakonicích s obrovským kontejnerem a nehledají tu správnou odbočku. Naštěstí trefili. Dorazili jsme jako správně distingovaní šéfové až hodinku po tom, co tam kamiony zaparkovaly.
Na malý plac před sklad se vešel jen jeden kamion, ze kterého potom, co jsme vyřídili formality s celníky, začali tři postarší chlapi dolovat pneumatiky, podivně do sebe zakleslé, aby se jich do kontejneru vešlo co nejvíc. Po hodince už vypadali dost vyřízeně, pneumatik z kontejneru ale neubývalo. Zjistili jsme, že zástupce, kterého máme ve Strakonicích, nevěděl přesně v kolik máme přijet a nepodařilo se mu zařídit víc sil na vykládku. Jelikož nemá naše firma zatím zařízené žádné zabezpečení či pojištění areálu, bál se pozvat na práci cikány, nakonec skončil u několika kluků ze Strakonické průmyslovky, kteří po vyučování dorazili, aby vystřídali ty tři chudáky, zmožené vytahováním a kutálením pneumatik a následným stavěním pěti až šesti do komínů, bez jakékoli techniky, dokonce i bez rampy. Šéfová trvala na tom, že přestávku na oběd si nemůžeme dovolit, a tak jsem ji nakonec alespoň přesvědčila, že bychom jim mohli něco koupit v supermarketu, a kolem třetí chudáci chlapi dostali chleba se salámem a k němu, jak to rozhodla šéfka, mléko. Když si pak ještě stěžovala, že pracujou pomalu, že prý náš strakonický zástupce vybral strašné trosky, dali jsme jí najevo, že za mlíko k obědu nemůže bohužel čekat žádné zázraky.
Kolem čtvrté jsme se museli vydat zpět do Prahy. To chlapi zrovna začínali vykládat druhý kamion. Strakonický zástupce, zcela zdeptaný nereálnou představou, že se vykládka stihne ještě ten den a taky zděšený stavem vykládajích kamarádů, z nichž jeden vypadal, že se pěkných pár dní nenarovná, se snažil ještě před naším odjezdem znovu o situaci informovat šéfa, který nicméně dál trval na svém optimismu a tvrdil mu, že do hodiny to mají vyložené.
Nakonec to prý chlapi kolem deváté večer dovyložili. V posledních dvou kamionech byly mimo pneumatiky na osobní vozy ještě nákladní a traktorové pneumatiky. Pro Číňany otázka hodiny:)
No, teď máme ve skladu asi milión pneumatik, ve Strakonicích tři a v Praze dva zaměstnance (včetně mě), nemáme internetové stránky, ceníky a rychlý odbyt chce šéf založit na nízké ceně. A sklad, který je teď téměř zcela zaplněn naším zbožím, nám jeho majitel ještě stále zcela nevyklidil, ale z Číny už jedou další kamiony s pneumatikami...

Twilight versus prokrastinace

2009-04-06T13:47:00.000-07:00

Předtím než se vrhnu na poslední kapitolu druhého dílu Twilightu (závislí vědí o co jde, ty co to nechytilo buď neviděli - nechť nadále zůstávají v blažené nevědomosti - nebo ještě neviděli - těm budiž moje situace odstrašujícím příkladem), po které následuje "motivační" preview k dílu třetímu, po kterém se nejspíš znovu podívám na zatím jediný zfilmovaný první díl.

Dnes jsme na technice mluveného projevu měli příspěvek o tom, co to znamená prokrastinace. Pro ty, kdo to slovo neslyšeli, přikládám definici:

výrazná a chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu, rizikový fenomén pro duševní zdraví

Nemám bohužel víc času na to, abych tu objasnila souvislosti, můj život už brzy přejde z fáze Nový měsíc ("New Moon, what a kalk!") do fáze Zatmění.

Kunmingský život

2008-11-12T04:23:00.001-08:00

Jak jsem si vybrala, že budu studovat zrovna v Kunmingu a proč jsem ráda, že tu jsem:

1 vybrala jsem si docela náhodně, více méně hlavní dvě kritéria, podle kterých jsem vybírala jsou jedna velká lež - Kunming není v horách (je pouze v poměrně vysoké nadmořské výšce - cca 3000, náhorní plošina spíš, a do hor to není daleko, ale že bych jako viděla vrcholky hor ze svého pokoje, to ne:)) a počasí tu teda vůbec není tak úžasné jak to všude malují - když se zeptáte na Kunmingské počasí, každý vám řekne 不冷不热，天气很好 = ani zima ani vedro - pozor V DŮSLEDKU SE TU KAŽDÝ DEN STŘÍDÁ NEHORÁZNÁ RANNÍ A VEČERNÍ KLEMRA (nemají tu topení), ODPOLEDNÍ PAŘÁK (půlka listopadu a po obědě je to eště pořád na sukni a tílko) A SLEJVÁKY, KTERÉ VÁS JAKO NEZKUŠENÉHO LAOWAIE OBVYKLE PŘEKVAPÍ BEZ DEŠTNÍKU! A TENTO CYKLUS SE BĚHEM DNE NĚKOLIKRÁT VYSTŘÍDÁ!

2 jsem ráda hned z několika důvodů, že jsem nakonec vybrala z celé velké Číny právě Kunming. Zaprvé jsem nebyla nikde jinde v Číně, takže Kunming vede jako má první čínská láska. Zadruhé i lidi, kteří už žili jinde v Číně souhlasí, že Kunming má spoustu předností.
Například ceny tu nejsou tak vysoké jako v Pekingu či Šanghaj (zatím nevím). Je to dokonalá základna na cestování - jednu noc autobusem na sever a jste v šesticisícových horách, jeden den na jih a jste v tropické džungli. Cca jeden den to trvá na hranice několika států, které stojí za to navštívit - Vietnam, Thajsko, Barma (zatím nevím:)).
Další výhodou je přítomnost hned několika čínských menšinových národností a s tím spojených svátků, zvyků, zajímavých suvenýrů, příležitostí k focení:)
Navíc se mi líbí studium na naší univerzitě, park, který ji obklopuje, široký výběr míst ke konzumaci nejrůznějších pokrmů - korejská, japonská, thajská, indická kuchyně, čínské speciality, kunmingské speciality, yunnanské speciality.
atd.:)
Taky miluju Kunminghua (Kunmingský dialekt):
Ni ge chi fan le? 你吃饭了没有?
Xiexie ga! 谢谢!
Ni jianadia? 你去哪儿?
No a pár fotek, pro ilustraci...

nosítko z Hudy, ztráta peněz!

lapače na turisty

Kunmingská řeka

živé kuřátka ve všech barvách

žereme si...

je libo kuřecí pařátek?

svou orchidej chci mít pořád na blízku

hladové čínské děti

ve tmě...

Adam mezi lampiony

noční romantika u jezera Cuihu

náš oblíbený xiang

praskač skleniček.. ale měl pořezané břicho, takže jsme rychle šli pryč...

park před školou, kde obědváme

jiaozi v oblíbené restauraci

v bambusovém hájku

skoro jako na Vltavě

tanečnice u Cuihu

hudebníci u Cuihu, každý den tam někdo hraje, po večerech hlavně

Halloween "po čínsku"

2008-11-10T02:20:00.000-08:00

... nebo spíš po "liuxuesheng"sku. Připadali sme si jako paka, když sme vyrazili do ulic. Přípravy začaly tím, že kolem deváté vletěl ke mě do pokoje Vítek s modrým obličejem, oblečený do černých podvlíkaček a chtěl, abych mu půjčila svůj šátek na břišní tance, jelikož jde za bohyni Kálí, nebo tak něco. Jo a kolem krku měl lebky vyřezané z jablek:)

Potom jsem si umyla vlasy (abych na ně následně nanesla kilo Katjiného gelu a natupírovala je) a vyrazila ke klukům do pokoje, kde sme se připravovali. Oblečení jsme nakoupili odpoledne na velikém trhu asi půl hodiny cesty od kolejí, kde Evan škodolibě vybíral růžový batůžek a chlupaté klapky na uši pro svého spolubydlícího, aby o pár hodin později zjistil, že se ho holky chystají obléct za vílu s fialovýma křidýlkama a třpytivou hůlkou:) sweet..

Holky měly většinou super sexy kostýmy červeno-černých ďáblic, takže sem moc nezapadla:( ale zase sem se vdávala:) jako mrtvola.. Potom co sme na sebe nanesli čínský pudr (který jsem původně kupovala pro sebe jako regulérní makeup, nejtmavší odstín, který sem zde sehnala - barvu posuďte sami:)) a trochu modrých stínů, vyrazili sme k Evanovi do bytu, kde se sešly všemožné zrůdy, upíři, ale i břišní tanečnice, víly a asi šest pomel (Wuyouova čínsko-korejsko-thajská dívčí skupina se šlupkama na hlavě:)).

Po pár skleničkách sme se přesunuli do Speakeasy baru (Shuoba), kde se sešlost značně rozrostla, většina lidí stála venku, protože vevnitř se skoro nedalo dýchat. Hned pod schodama nás překvapila čínská upírka, která vypadala jakože zvrací, ale pak zvedla hlavu a mě málem trefil šlak.. smrt upírům!
No tož nebyl to zrovna čínský svátek, ale jiné kultury se taky počítají!

Škola versus ostatní aktivity

2008-10-18T06:07:00.000-07:00

Život zahraničního studenta je boj. Především boj priorit. Do Korejců, kteří se učí dnem i nocí mám fakt daleko...
Včera nabitý den. Jen co skončila škola, vyrazli sme prozkoumávat centrum města. Koupila sem si nové náušnice. Poté jsme si se spolubydlící lehce zdřímly a večer jsme byly pozvané na večeři dvěma Korejcema do dost luxusní restaurace u jezera Cuihu. Chi bao le (přežrala sem se nehorázně:)) Platili oni. V devět letím na kolej nachystat se na večerní party. Po cestě stavím u pouličních prodejců před kolejí a kupuju dvě trička, abych měla co na večer:) Před desátou vyrážíme k Evinovi, u kterého se každý pátek a sobotu schází proměnlivá skupina lidí, tentokrát už velkou část tvoří Číňani. Trochu pijeme. Zbytek večera neurčitý:))
Tento víkend mám v plánu dohnat studijní resty. Sobota se nevydařila, studijně. Tak snad neděle:)
Přes týden se taky nakupily mimoškolní aktivity. V úterý a čtvrtek chodím na břišní tance. Už sem si koupila šátek s penízkama. Ve středu chodím na hodiny čínské flétny hulusi. Ve čtvrtek buď kaligrafie nebo čínské malování, eště sem se nerozhodla. Večer obvykle procházky kolem jezera nebo hrajeme karty v hospě.
Ale příští týden už se fakt začnu učit...

MOJI TONGLIUXUESHENG ANEB S KÝM CHODÍME KALIT:)

2008-10-07T04:49:00.000-07:00

Karolína (Polsko), Adam (USA)

James (UK)

Petra (Maďarsko)

James a Justyna (Polsko)

Evin (USA)

Andrea (Švýcarsko)

Juval (Izrael)

Katja (Rusko)

Laura (blond, Rakousko), Roni (Izrael) a já

Vítkovu fotku nemám, je to smutné, ale viděli sme se od příjezdu asi třikrát:) Ne kecám, potkávám ho na chodbě..

SHAXI ANEB JAK JSEM STRÁVILA GUOQINGJIE

2008-10-07T03:21:00.001-07:00

1. října slaví Čína státní svátek 国庆节 Guoqingjie, což pro zahraniční studenty znamená týden a něco volna. Wůhhů!
Takže jsem se domluvila s americkým spolužákem Wuyouem, že vyrazíme společně strávit tento populární svátek někde mimo návaly senzacechtivých turistů a za cíl jsme si vybrali vesničku jménem Shaxi, kterou naše učitelka popsala s lehkým opovržením jako buhaowar = nezábavný, nezajímavý (termín, který má z čínské perspektivy naprosto opačný význam než z perspektivy české/americké).
Vyrazili jsme v neděli ráno, potom co jsem strávila jednu noc v oblíbené kunmingské noční destinaci zvané Kundu a jeden večer na koncertě čínské popové zpěvačky Dingdang (nebo tak nějak), který byl tak úchvatný, že jsme ho ještě před koncem byli nuceni jít zapít:)

Naším prvním cílem bylo městečko Jianchuan, na půl cesty, mezi dvěma Mekkami yunnanských turistů Dali a Lijiangem. Zde jsme strávili noc a další den navštívili tamější Qianshishan – doslova Horu tisíce lvů, která se ukázala být spíše horou několika tisíc schodů. Strašlivé; moje nárty si sestup z vrcholu, na kterém nás čekal kamenný lví král, zavřená pagoda a pěkný výhled do okolí, pamatovaly celý zbytek našeho putování (a že jsme ještě vyšlápli a sešlápli pár schodů, neboť čínská turistika převážně spočívá v dovezení se na místo a následného šplhání po schodech k určitému „haowar“ cíli).

Ještě ten den jsme se přepravili taxíkem (který jsme ze 100 kuaiů pro dva ukecali na 50, za což jsem na sebe byla patřičně hrdá až do návratu, kdy jsme zjistili, že stačilo počkat na pár dalších lidí a nechat se odvézt až do cíle za pouhých 8 kuaiů na osobu; meiyou banfa = co se dá dělat) do blízkosti Baoxiangshanu, velkého národního parku s několika chrámy. Po cestě ke vstupní bráně nás čekala stezka odvahy po obrubníku vedle právě opravované silnice; „vůně“ bublajícího asfaltu nás provázela až k prvnímu chrámu.
Rozhodli jsme se přenocovat v chrámu Baoxiangsi a po cestě k němu (jak jinak než do schodů) jen tak mimochodem přišla řeč na Lonely Planet a její zmínku o divokých opicích, které by zde měly žít. Zrovna to řešíme, když uslyším nějaký divný šramot ve větvích nad námi, načež se ocitáme v říši divů - před vstupem do chrámu pobíhají stovky opic, hrajou si s petlahví a zvědavě si nás prohlíží. Nezdají se nebezpečné, až do chvíle než vytasíme foťáky a já se pokouším o lepší foto za soumraku s bleskem (not a good idea...).

Večeříme dole pod kopcem v restauraci, objednáváme huoguo = čínský hotpot (který fakt bodne neboť začíná pršet) a posléze se připojujeme k hlasité čínské sešlosti, která nás naláká do vedlejší místnosti zvuky čínské „kytary“ se třemi strunami (zvané sanxian) a pro zápaďácké ucho poněkud pronikavějším hlasem velkoprsé zpěvačky. Po necelé hodince se přesunujeme zpět na kopec, čistíme zuby (vzorné děti) a chystáme se na romanticky poklidnou noc v odlehlých prostorách chrámu vytesaném v útesu. Jaké je však naše překvapení, když nás ještě s kartáčky v ruce přepadne první zbloudilec z party pod kopcem, načež se k němu připojí zbylých třicet Číňanů a pokračují v započatém večeru ... wait for it ... ve dvorku našeho „osamělého“ chrámu. „Spíme“ za zvuků oslavy, které se ani kolem páté hodiny ranní ještě nedají nazvat doznívajícími. Tolik k čínské turistice. Ou jé.

Další den vyrážíme kolem deváté (po čínské party ani stopa, všichni se zdejchli brzy ráno) směrem k dalšímu chrámu Shizhongsi, kde na radu Lonely Planet pátráme po kamenné „vulvě“, kterou, zde cituji, „musí badatelé z několika vědních oblastí, experti a návštěvníci, společně podrobit náročnému mezioborovému zkoumání, aby odhalili její tajemství“.

Poté se vydáváme na asi tříhodinovou túru směrem k cíli výletu, vesničce Shaxi.
Slunko peče jak sviňa, na opalovací krém jsem rezignovala, naštěstí mám ale vybaveného společníka, který nese nejen to, ale také mýdlo na praní, UV přístroj na čištění vody a hodinky s kompasem:) Dorážíme splavení do Shaxi, podle Lonely Planet (věrný to přítel) vybíráme první hostel a potom co se bez problému ubytujeme, rovnou si objednáváme jídlo – žádný caidan (menu) ve znacích, ale pěkně nám donesou přesně to, co jí ostatní, není to špatné a hlavně je to za vteřinku na stole!

Odpočíváme, procházíme se malým městečkem a fotíme, a potom započneme náš rituál pro tento a následující den: jdeme na večeři do druhého hostelu, který zmiňuje Lonely Planet (konkurence nesmí trpět), kde nám připraví moje snad zatím nejlepší jídlo – rubing = smažené kolečka kozího sýra, tudou = brambory na plátky a kuřecí nudličky s houbami. Óóó.; po večeři krátké sansanbu = procházka a přesun přes ulici (Shaxi je fakt malinké) do hostince „58 yard“, kde se seznamujeme s milou taiwanskou majitelkou a „outdoorovým“ Číňanem z Chengdu, hrajeme karty a popíjíme pivko.

Taky tu narazíme na „zbloudilého NewYorčana“, který má po dni v Shaxi stále pocit, že ještě neobjevil to, co mu bylo doporučeno jako zajímavé (no nic no, někdo prostě životem ve velkoměstě tak zblbne, že neocení venkov bez turistů, obchodů apod.)
Další den snídaně „po evropsku“ v našem hostinci (ovoce, chleba a čerstvé sojové mléko) a pak vyrážíme na dlouhou túru, která začíná přechodem přes „dvojmůstek“ a pokračuje po starobylé „čajové stezce“ (na radu Lonely Planet hledáme otisky kopyt, které zde před staletími zanechala karavana s čajem). Poté stoupáme lesem několik hodin, cesta se mění v říčku a zase zpět, vesnice, kam máme namířeno v nedohlednu a jelikož se není absolutně koho zeptat, otáčíme to zpět.

Za poslední den našeho putování pak zvolíme čtvrtek, kdy se brzy ráno taxíkem dopravíme do Jianchuanu a odtud další tři a půl hodiny do Dali, umíráme, autobus má extrémně málo místa na nohy a prosezené sedačky. V Dali se hladoví vrháme do nejbližší restaurace a objednáváme čtyři Dalijské pochoutky: rybu z blízkého jezera Erhu, molihuabing = vaječnou omeletu se zapečenými květy jasmínu, směs smažených hub a rushan = křupavé plátky ze smaženého kozího mléka s krystalovým cukrem navrchu. Mňamka! Poté hledáme neúspěšně autobusové nádraží dálkových spojů do Kunmingu a nakonec platíme o něco víc cestovce, která nám zařídí jízdenky. Zbývá nám jen hodinka na prohlídku města, ale stejně si nějak nemůžeme zvyknout na davy turistů, všem turisticky
našláplým místům podobné hospůdky a stánky s „typickými“ suvenýry...

MÁM ČÍNSKÉ JMÉNO

2008-10-04T09:08:00.000-07:00

Jupíí. Můj skvělý profesor na čtení textů mi dal čínské jméno. 陶佳琳。Tao Jialin (tchao tja lin). Tao je příjmení, podle Tomášová. Je to časté čínské příjmení. Jialin je podle Kateřina, znamená to něco jako hezký jadeit, nebo tak něco.
Tak mi konečně odpadá povinnost hlásit, že ještě nemám čínské jméno a následně několikrát opakovat své české jméno, aby si ho ostatní byli schopní zapamatovat. (Zápaďáci vcelku nemají problém, horší je to s Asiatama, pro ty je to těžké. Ale co mám říkat já, když se mám naučit čínská jména všech spolužáků a nemůžu si zapamatovat ani jednu slabiku, ach jo.)

V Číně se vždycky dává první příjmení a pak až jméno. Příjmení může mít jednu nebo dvě slabiky (tj. znaky) a jméno taky. Takže nejdelší (a pro mě nejhůř zapamatovatelná) jména jsou čtyřslabičná a ty nejkratší jsou dvojslabičná (ty mám ráda). Lidi pak obvykle oslovují člověka jenom „křestním jménem“ – tj. mě by třeba říkali Jialin, nebo přezdívkou.

Jména sou tu dost vtipné. Třeba moje thajská spolužačka má jméno thajské, čínské, japonské a anglické, každé jiné. Nebo je tu jeden Izraelec, který se jmenuje Raz a čínsky mu říkají Lazi (ladz), což znamená ostré jídlo – a to ani moc nemá rád ostré jídla:) Někteří mají jména, které sou hodně podobná jejich pravým jménům – třeba kamarádka z Izraele se jmenuje Roni a čínské jméno má Luoni. Pak jsou některé jména, které jsou hodně časté, takže mají čínský ekvivalent – třeba Adam se „překládá“ jako Yadan (jatan), ale pak tu znám dalšího Adama a ten má čínské jméno Wuyou (ujou), protože chtěl něco originálního.

VÝPRAVA DO BANKY

2008-09-15T12:31:00.000-07:00

Po třech týdnech v Číně jsem vyčerpala své peněžní zásoby přivezené z Čr v eurech a nastal tudíž čas se nějak finančně zaopatřit na zbytek pobytu. Končí první týden školy a já už jsem tisíc sto v dluhu, v peněžence mi zbývá poslední jiao = desetník. Po škole vynechávám kávu (nemám na ni) a jdu rovnou do banky s představou, že vyberu peníze a vyrazím nakoupit, co je ještě potřeba.
Na křižovatce hned u školy máme pobočku Bank of China, kde mě po vstupu vyzvou, abych si vzala pořadové číslo. Na displejích běží něco jako 350 a moje číslo je 416. Jelikož nerozumím znakům, které běží současně s číslem 350, nabývám první dojmu, že je někde chyba. Není. Přede mnou je dalších 66 lidí. Čekám tedy. Po čtvrt hodině si jdu pro kávu, ale když přijdu k obchodu, uvědomím si, že vlastně nemám peníze. Vrátím se. Čekám. Přichází thajská spolužačka s kamarádkou, tak trochu kecáme čínsky. Odchází. Já čekám dál. Po cca hodině se najednou sled čísel znatelně urychlí, některá čísla to prostě přeskakuje (asi to někdo přede mnou vzdal). Už jsem skoro na řadě, když si všimnu, že vedle hlavních přepážek jsou za stolem dvě pracovnice banky a nikoho zrovna neobsluhují. Jdu se tedy zeptat k nim.
Osvětlím jim svoji situaci (převážně za použití slova qian a nejrůznější gestikulace – netuším například jak se řekne „vybrat peníze, uložit peníze, založit účet“, slovník si hoví na koleji) – potřebuju vybrat peníze ze svého účtu, ale Česká spořitelna si za každý výběr účtuje 100Kč plus procento z vybírané částky, takže chci peníze nejlépe vybrat najednou.
Dozvídám se, že z čínského bankomatu lze naráz vybrat pouze 2500 kuaiů/ 5000Kč, a že pokud chci vybrat víc, musím do větší pobočky kousek za centrem. Radím se, kterým autobusem se tam lze dostat.
Jdu na autobusovou zastávku, kde chci nasednout do busu číslo 22, který jede směrem k bance, když v tom si uvědomím, že nemám peníze. Rozhodnu se tedy jít pěšky. Ujdu dvě zastávky a kontroluju kolik jich ještě zbývá k bance. Cca deset. Mám trochu strach, že než tam dojdu, banka už bude zavřená. Tu si vzpomenu na svoje poslední jiao. Rozhodnu se zkusit štěstí a s pocitem, že sem ta největší zápaďácká socka, nasedám do autobusu a do otvoru na mince rychle a nenápadně hážu místo jednoho yuanu jedno jiao. Prošlo to, uff.
Přijedu do banky, kde mi ochotná pracovnice lámanou angličtinou pomáhá osvětlit ještě jednou moji situaci. Na několika přepážkách zkouší na speciální čtečce moji kartu, načež se dozvídám pouze, že 10 000 kuaiů najednou s mojí kartou vybrat nelze. Ani osm, ani sedm, ani šest. Propadám zoufalství. Zpět na kolej půjdu hodinu pěšky a navíc budu muset prosit Vítka o další finanční injekci.
Nakonec však přijde s tím, že můžu vybrat 5000 a tak souhlasím, celá šťastná. Po půlhodinové proceduře - vyplnění papírů (položky sou čínsky, paní mi je musí předčítat a vysvětlovat) a asi dvaceti podpisech, mi paní oznamuje, že mi dá 4850 a jestli prý si chci založit u Bank of China účet. První nechápu, pak pochopím. Čínská banka si účtuje 150 kuaiů (300 Kč) za výběr na přepážce. Jsem pěkně naštvaná, ale co se dá dělat. Trochu mě štvou, že to člověku neosvětlí před výběrem peněz, ale to je v Číně běžná praxe – na co se člověk sám nezeptá, to neví! Tak si zakládám účet a s novou bankovní kartou, na které je (nepostradatelné) logo Olympijských her Peking 2008, vesele razím domů. Alespoň mám příjemný pocit, že teď snad ze dva tři měsíce nebudu muset řešit další výběr peěněz.
Večer mi ještě volá Irča, aby mi povykládala, jak se má v dalekém Ningbo, kde studuje (kousek od Šanghaje) a při té příležitosti mi oznámí, že tento týden se radikálně změnil kurz koruny k RMB: 1 Kč teď stojí závratných 2,5 kuaie. Ach jo, fakt jásám:( Ještě že tady na koleji není moc bezpečné připojení a tak nemůžu na internetové bankovnictví zkontrolovat zůstatek na českém účtu.

KAŠTANY A NÁKUP DŽÍNŮ

2008-09-13T12:29:00.000-07:00

Po dvou prvních dnech v Číně, které byly jako ve snu, všechno nové a strašně jiné a zajímavé a vůbec, procházím v různě dlouhých intervalech fázemi „up and down“. Ty „up“ mám o poznání raději a tak budu psát o nich. Jsou obvykle spojeny s tím, když potkám nějakého nového člověka, který je fajn, nebo objevím něco nového, co potěší nebo když něco koupím (nejlépe ještě ve spojení s úspěšným smlouváním – o smlouvání kousek dále, je to docela zajímavé téma, na které jsem si ještě neujasnila svůj názor).
Dnes jsem potkala v jídelně přes Vítka jednoho Angličana, který tu taky studuje. Seděl s námi na obědě a tak jsme trochu pokecali a doporučil mi stránku gokunming.com, kde je v angličtině spousta tipů od cizinců i domorodců, o tom co kdy kde a jak v Kunmingu. A jelikož jsem měla po škole, tak jsem hned šla shangwang = na internet, a stránku si našla. Po chvíli surfování jsem narazila na kontakt na jednu slečnu, která psala, že dělá břišní tance a tak jsem jí hned zavolala (šak od toho mám ten nový mobil s levným tarifem, který jsem naneštěstí nepochopila, takže nevím kolik můžu provolat, ale uvidíme). Vysvětlila mi, že za chvíli zrovna (ve dvě) začíná hodina (bylo asi třičtvrtě na dvě) a řekla dost složitě, že mám jen na Bei zhan = severní nádraží, tak jsem nasedla do autobusu číslo 22 a vyrazila. Po chvíli jízdy a konzultaci s mapou, jsem si uvědomila, že jedu v opačném směru a tak jsem vystoupila (to už bylo čtvrt na tři). Byla sem na sebe naštvaná, ale nálada se mi hned zvedla, protože jsem u silnice uviděla stánek s pečenými kaštany! (zde se dostávám k tomu druhému „up“ dnešního dne) Hned jsem si koupila plný pytlíček (5 RMB/10kč) a šla na opačnou zastávku, abych vyrazila tentokrát snad správným směrem. Na zastávce stála malá holčička se starou babičkou, obě vypadaly dost ošuntěle, ale malá se na mě usmívala, tak sem jí nabídla kaštany. Vzala si a první je jen cucala, tak sem měla strach, že to neumí loupat, ale nakonec se ukázalo, že je větší profík než já, mě se to vždycky rozpadlo na dvě skořápky a nemohla sem z nich dostat vnitřek! No a babička se se mnou dala do řeči a k mému obrovskému překvapení mluvila úžasně čistou putonghua (Pekingskou čínštinou, která se v Číně akceptuje jako standart a učí se ve školách, něco jako BBC English), takže jsem jí rozuměla úplně všechno! To mě fakt potěšilo!
No a pak sem nastoupila na bus a jedu a jedu, po půl hodině přijíždím na severní vlakové nádraží (to už je před třetí), vystoupím a volám té slečně. No a ona mi zase ňák stupidně vysvětluje, že jsem špatně, že mám jet na autobusové nádraží. Tak mrknu do mapy, nastoupím na bus, který mi doporučila a jedu (zde by bylo dobré zmínit, že jedna cesta busem, nehledě na to, jak dlouho jedete, stojí 1 kuai/2 kč cca, takže teď už platím třetí kuai). Za další asi půl hodinu přijedu na autobusové nádraží a opět jí volám, už jsem docela naštvaná a o to víc, když mi zase nějak divně vysvětluje, že jsem špatně! Tak to vzdávám, řekla jsem jí jen ať mi pošle smskou ve znacích adresu toho místa, když mi to není schopná vysvětlit, nechápu, uměla čínsky, tak nevím, proč mi to nemohla prostě říct správně čínsky. No co, aspoň jsem měla trochu vyhlídkovou jízdu po Kunmingu, autobusové nádraží je úplně na severu, takže v dálce byly vidět trošku kopce, fakt hezké.
Ještě něco o smlouvání. Musím říct, že až na výjimky (třeba když si chce člověk rychle koupit vodu, která stojí většinou 1 kuai, a oni vám řeknou 3 kuaie, protože jste turista, což je fakt otrava) mě smlouvání baví. Za svůj největší úspěch považuju zatím nákup jedné „starobylé“ mince na trzích v Xianu, kde prodavač nasadil počáteční cenu 35 a já jsem řekla, že mu dám 4 kuai a po půlhodině, kdy stále šel s cenou dolů, jsem to zcela nečínsky usmlouvala až na ty 4 kuaie. V Číně má nakupující nasadit co nejnižší cenu a prodávající co nejvyšší a pak se mají sejít někde uprostřed:) Smlouvání je tu tak trochu otázka cti, čeká se to od vás, jakmile nesmlouváte, jste laowai = cizinec a tudíž hrozná lama. Obvykle je cena vyšší cca o deset až dvacet kuaiů (třeba u oblečení, suvenýrů atd.), ale na turistických místech někdy i dvakrát až třikrát vyšší.

Další den po škole, kterou mám jak naschvál jindy než ostatní, sem vyrazila prozkoumávat trochu uličky poblíž školy a narazila jsem na obchod s džínama. Jelikož tu mám jen dvoje kalhoty, rozhodla sem se připojit do davu Číňanek, prohrabujících se hromadou džínů a třeba najít nějaké na mě. Po chvilce prohlížení jsem to vzdala a obrátila jsem se na prodavačku s otázkou Keyi bu keyi kankan zui tade? = Mohla byste mi ukázat ty největší, co máte? K mému překvapení jsou naštěstí čínské velikosti natolik různorodé (ne jako u nás u vietnamce), že jsem si vybrala dokonce dvoje!!! Ceny jako vždy lidové, za dvoje džíny jsem zaplatila v přepočtu 180 Kč.
S botama už to tak lehké nebude, ptala jsem se už v několika obchodech a největší velikost je 38 (s tím že do své 39tky bych se stejně nevlezla ani omylem, tady mám velikost tak 41). Jdou koupit jakorát tenisky a sportovní boty, protože ty mají v pánských velikostech.
No nic, aspoň zbydou peníze na náušnice (s těma tu problém nemám).

PRVNÍ KUNMINGSKÉ

2008-09-12T12:17:00.000-07:00

Sedám si na bobík v parku u Yunnan daxue, kde jdeme prát prádlo

Vítek v bambusovém háji, na zádech má to prádlo:)

Kunming cestou do centra

Náš "hotelový pokojík"

JAK JSEM NESNÁŠELA AMÍKY

2008-09-10T12:03:00.000-07:00

Až přijedu do Číny, budu se snažit nebýt jako Amík. Nebudu se dívat svrchu na obyvatele cizí země, nebudu s nimi mluvit anglicky, nebudu nakupovat věci v západních obchodech, nebudu si fotit každou kravinu, nebudu utrácet za drahé věci, když si je budu moct opatřit levněji, nebudu mrčet kvůli odlišné kultuře...

Tak s těmito předsevzetími naše šestičlenná grupa v následujícím složení započala vystoupením z rakouského boeingu svoji první čínskou odysseu:
1 Multilingvní kulturní atašé s opožděnými projevy la duzi. Závislost: knihy.
1 Zcestovalec s pro/anti asijským postojem. Závislost: kytara.
1 Materiální support s nevyhraněnou náboženskou/sexuální(nan ren, nu ren, dou keyi) orientací a mrtvolou v batohu. Závislost: čínský čaj.
1 Blondýna se zájmem o tance a potenciálním zájmem o chlapa. Závislost: kafe.
1 Znalkyně poezie s téměř dokonalými mimikrami. Závislost: pomáhat s obsluhou hostů.
1 Jazyková teoretička s primárním zájmem o nové hadry. Závislost: čokoláda.

Po necelých dvou dnech strávených v Pekingu za maminkovského doprovodu paní Gao a zaměstnanců její firmy jsme se za 24 hodin přesunuli do zaprášeného ale slunečného Xiningu. Nyní je to necelý týden od odjezdu a naše „honeymoon phase“ ala Alenka v říši divů začíná pomalu nasakovat prvky probuzení se do reality.
Kuřáka na sedadle před námi bychom nejraději společnou silou vykopli z autobusu. Kolemjdoucí mají nepříjemný zvyk odplivávat si v těsné blízkosti našich bot. Přes nehorázných 30 stupňů a bezmračné nebe se Xining hemží lidmi s blyštivými deštníky. Snad jen proto, abychom oplatili udivené pohledy směřující k našim sportovním sandálům a tílkům, nevěřícně zíráme na směsici barev, umělých materiálů, podzimních až zimních kabátků a vysokých podpatků, která zaplňuje rozpálené a neustále rozkopané ulice západní metropole.
Ač se urputně snažíme uplatnit naučené formule ze Spěšněva, čímž často šokujeme nepřipravené čínské obchodníky, najdou se chvíle, kdy ani společná spolupráce nestačí a my jsme nuceni uchýlit se k frázi: Ni hui shuo yingyu ma? = umíte anglicky?
Strávili jsme týden v Xiningu a zatím žádný úspěch v hledání většího supermarketu, kde by měli námi vyžadované položky: čokoládu, slaný chleba, müsli a depilační vosk. No chance.
Po příjezdu do Xianu, metropole o poznání větší a kosmopolitnější než je Xining, se vrháme na průzkum města – mise splněna, v supermarketu Wallmart mají bagety a chleba, na kterém je explicitně uvedeno „sugar free“, a po několika dnech dotazování a vysvětlování hlavně s využitím propracované gestikulace (předvádím strhávání papírku na své chlupaté ruce a vydávám přitom ze sebe doufejme internacionální citoslovce) nacházím v zapadlé poličce oddělení s hygienou depilační vosk. O extázi, kterou sdílíme se závisláckou Irčou při návštěvě prvního čínského Starbucksu ani nemluvím (a servírují tu yuebing! = tradiční čínský „měsíční koláč“).
Vářa se odhodlaně vrhá za každým prasetem, kočkou, dítětem a vůbec čímkoli hodným jeho foto-uměleckých ambicí. Obvykle jsou však tyto pokusy o foto zakončeny nezdarem, domníváme se, že kvůli několika minutovému zpoždění, danému vytahováním foťáku, instalováním objektivu, výběrem clony a podobnými na automatu bezprostředně nutnými fotografickými úkony. Já jsem dnes v noci přišla na to, že druhému řádku nápovědy na mém foťáku, kde dodávají k „nočnímu focení“ ještě „se stativem“, je záhodno věnovat pozornost. Vítek vypadá jako duch.
Naše tříčlenná babská výprava za tílky pro Káťu, která údajně již nemá co na sebe, skončí nákupem jedné sukně, dvou klobouků a dvou kabelek. Máme zálusk na luxusní zboží nabízené v obchodním domě Wanfujing. S uspokojením se navzájem konejšíme tím, že v české Vero Modě by to stálo nejmíň třikrát tolik! Káťa nakonec ještě dodává: „No co, budu si tu muset sehnat brigádu.“
Život v Číně nám svým způsobem učaroval... až na odporně špinavé turecké záchody, prasečí kulturu stolování, naprosté nepochopení pro pravidla nástupu do/výstupu z autobusu a vcházení do/vcházení z objektů, absolutní popření evropských dopravních předpisů, každodenní nedostatek nám známých znaků na jídelníčku, dokonalým smyslem pro ten nejnevkusnější kýč, dle nás zřejmě populární frázi „kan kan, lao wai“ = hele cizinec (kterou si vykládáme jako pochvalné konstatování k našim zevnějškům), apod.:)