Život zahraničního studenta je boj. Především boj priorit. Do Korejců, kteří se učí dnem i nocí mám fakt daleko...
Včera nabitý den. Jen co skončila škola, vyrazli sme prozkoumávat centrum města. Koupila sem si nové náušnice. Poté jsme si se spolubydlící lehce zdřímly a večer jsme byly pozvané na večeři dvěma Korejcema do dost luxusní restaurace u jezera Cuihu. Chi bao le (přežrala sem se nehorázně:)) Platili oni. V devět letím na kolej nachystat se na večerní party. Po cestě stavím u pouličních prodejců před kolejí a kupuju dvě trička, abych měla co na večer:) Před desátou vyrážíme k Evinovi, u kterého se každý pátek a sobotu schází proměnlivá skupina lidí, tentokrát už velkou část tvoří Číňani. Trochu pijeme. Zbytek večera neurčitý:))
Tento víkend mám v plánu dohnat studijní resty. Sobota se nevydařila, studijně. Tak snad neděle:)
Přes týden se taky nakupily mimoškolní aktivity. V úterý a čtvrtek chodím na břišní tance. Už sem si koupila šátek s penízkama. Ve středu chodím na hodiny čínské flétny hulusi. Ve čtvrtek buď kaligrafie nebo čínské malování, eště sem se nerozhodla. Večer obvykle procházky kolem jezera nebo hrajeme karty v hospě.
Ale příští týden už se fakt začnu učit...
sobota 18. října 2008
úterý 7. října 2008
MOJI TONGLIUXUESHENG ANEB S KÝM CHODÍME KALIT:)
Karolína (Polsko), Adam (USA)
James (UK)
Petra (Maďarsko)
James a Justyna (Polsko)
Evin (USA)
Andrea (Švýcarsko)
Juval (Izrael)
Katja (Rusko)
Laura (blond, Rakousko), Roni (Izrael) a já
Vítkovu fotku nemám, je to smutné, ale viděli sme se od příjezdu asi třikrát:) Ne kecám, potkávám ho na chodbě..
James (UK)
Petra (Maďarsko)
James a Justyna (Polsko)
Evin (USA)
Andrea (Švýcarsko)
Juval (Izrael)
Katja (Rusko)
Laura (blond, Rakousko), Roni (Izrael) a já
Vítkovu fotku nemám, je to smutné, ale viděli sme se od příjezdu asi třikrát:) Ne kecám, potkávám ho na chodbě..
SHAXI ANEB JAK JSEM STRÁVILA GUOQINGJIE
1. října slaví Čína státní svátek 国庆节 Guoqingjie, což pro zahraniční studenty znamená týden a něco volna. Wůhhů!
Takže jsem se domluvila s americkým spolužákem Wuyouem, že vyrazíme společně strávit tento populární svátek někde mimo návaly senzacechtivých turistů a za cíl jsme si vybrali vesničku jménem Shaxi, kterou naše učitelka popsala s lehkým opovržením jako buhaowar = nezábavný, nezajímavý (termín, který má z čínské perspektivy naprosto opačný význam než z perspektivy české/americké).
Vyrazili jsme v neděli ráno, potom co jsem strávila jednu noc v oblíbené kunmingské noční destinaci zvané Kundu a jeden večer na koncertě čínské popové zpěvačky Dingdang (nebo tak nějak), který byl tak úchvatný, že jsme ho ještě před koncem byli nuceni jít zapít:)
Naším prvním cílem bylo městečko Jianchuan, na půl cesty, mezi dvěma Mekkami yunnanských turistů Dali a Lijiangem. Zde jsme strávili noc a další den navštívili tamější Qianshishan – doslova Horu tisíce lvů, která se ukázala být spíše horou několika tisíc schodů. Strašlivé; moje nárty si sestup z vrcholu, na kterém nás čekal kamenný lví král, zavřená pagoda a pěkný výhled do okolí, pamatovaly celý zbytek našeho putování (a že jsme ještě vyšlápli a sešlápli pár schodů, neboť čínská turistika převážně spočívá v dovezení se na místo a následného šplhání po schodech k určitému „haowar“ cíli).
Ještě ten den jsme se přepravili taxíkem (který jsme ze 100 kuaiů pro dva ukecali na 50, za což jsem na sebe byla patřičně hrdá až do návratu, kdy jsme zjistili, že stačilo počkat na pár dalších lidí a nechat se odvézt až do cíle za pouhých 8 kuaiů na osobu; meiyou banfa = co se dá dělat) do blízkosti Baoxiangshanu, velkého národního parku s několika chrámy. Po cestě ke vstupní bráně nás čekala stezka odvahy po obrubníku vedle právě opravované silnice; „vůně“ bublajícího asfaltu nás provázela až k prvnímu chrámu.
Rozhodli jsme se přenocovat v chrámu Baoxiangsi a po cestě k němu (jak jinak než do schodů) jen tak mimochodem přišla řeč na Lonely Planet a její zmínku o divokých opicích, které by zde měly žít. Zrovna to řešíme, když uslyším nějaký divný šramot ve větvích nad námi, načež se ocitáme v říši divů - před vstupem do chrámu pobíhají stovky opic, hrajou si s petlahví a zvědavě si nás prohlíží. Nezdají se nebezpečné, až do chvíle než vytasíme foťáky a já se pokouším o lepší foto za soumraku s bleskem (not a good idea...).
Večeříme dole pod kopcem v restauraci, objednáváme huoguo = čínský hotpot (který fakt bodne neboť začíná pršet) a posléze se připojujeme k hlasité čínské sešlosti, která nás naláká do vedlejší místnosti zvuky čínské „kytary“ se třemi strunami (zvané sanxian) a pro zápaďácké ucho poněkud pronikavějším hlasem velkoprsé zpěvačky. Po necelé hodince se přesunujeme zpět na kopec, čistíme zuby (vzorné děti) a chystáme se na romanticky poklidnou noc v odlehlých prostorách chrámu vytesaném v útesu. Jaké je však naše překvapení, když nás ještě s kartáčky v ruce přepadne první zbloudilec z party pod kopcem, načež se k němu připojí zbylých třicet Číňanů a pokračují v započatém večeru ... wait for it ... ve dvorku našeho „osamělého“ chrámu. „Spíme“ za zvuků oslavy, které se ani kolem páté hodiny ranní ještě nedají nazvat doznívajícími. Tolik k čínské turistice. Ou jé.
Další den vyrážíme kolem deváté (po čínské party ani stopa, všichni se zdejchli brzy ráno) směrem k dalšímu chrámu Shizhongsi, kde na radu Lonely Planet pátráme po kamenné „vulvě“, kterou, zde cituji, „musí badatelé z několika vědních oblastí, experti a návštěvníci, společně podrobit náročnému mezioborovému zkoumání, aby odhalili její tajemství“.
Poté se vydáváme na asi tříhodinovou túru směrem k cíli výletu, vesničce Shaxi.
Slunko peče jak sviňa, na opalovací krém jsem rezignovala, naštěstí mám ale vybaveného společníka, který nese nejen to, ale také mýdlo na praní, UV přístroj na čištění vody a hodinky s kompasem:) Dorážíme splavení do Shaxi, podle Lonely Planet (věrný to přítel) vybíráme první hostel a potom co se bez problému ubytujeme, rovnou si objednáváme jídlo – žádný caidan (menu) ve znacích, ale pěkně nám donesou přesně to, co jí ostatní, není to špatné a hlavně je to za vteřinku na stole!
Odpočíváme, procházíme se malým městečkem a fotíme, a potom započneme náš rituál pro tento a následující den: jdeme na večeři do druhého hostelu, který zmiňuje Lonely Planet (konkurence nesmí trpět), kde nám připraví moje snad zatím nejlepší jídlo – rubing = smažené kolečka kozího sýra, tudou = brambory na plátky a kuřecí nudličky s houbami. Óóó.; po večeři krátké sansanbu = procházka a přesun přes ulici (Shaxi je fakt malinké) do hostince „58 yard“, kde se seznamujeme s milou taiwanskou majitelkou a „outdoorovým“ Číňanem z Chengdu, hrajeme karty a popíjíme pivko.
Taky tu narazíme na „zbloudilého NewYorčana“, který má po dni v Shaxi stále pocit, že ještě neobjevil to, co mu bylo doporučeno jako zajímavé (no nic no, někdo prostě životem ve velkoměstě tak zblbne, že neocení venkov bez turistů, obchodů apod.)
Další den snídaně „po evropsku“ v našem hostinci (ovoce, chleba a čerstvé sojové mléko) a pak vyrážíme na dlouhou túru, která začíná přechodem přes „dvojmůstek“ a pokračuje po starobylé „čajové stezce“ (na radu Lonely Planet hledáme otisky kopyt, které zde před staletími zanechala karavana s čajem). Poté stoupáme lesem několik hodin, cesta se mění v říčku a zase zpět, vesnice, kam máme namířeno v nedohlednu a jelikož se není absolutně koho zeptat, otáčíme to zpět.
Za poslední den našeho putování pak zvolíme čtvrtek, kdy se brzy ráno taxíkem dopravíme do Jianchuanu a odtud další tři a půl hodiny do Dali, umíráme, autobus má extrémně málo místa na nohy a prosezené sedačky. V Dali se hladoví vrháme do nejbližší restaurace a objednáváme čtyři Dalijské pochoutky: rybu z blízkého jezera Erhu, molihuabing = vaječnou omeletu se zapečenými květy jasmínu, směs smažených hub a rushan = křupavé plátky ze smaženého kozího mléka s krystalovým cukrem navrchu. Mňamka! Poté hledáme neúspěšně autobusové nádraží dálkových spojů do Kunmingu a nakonec platíme o něco víc cestovce, která nám zařídí jízdenky. Zbývá nám jen hodinka na prohlídku města, ale stejně si nějak nemůžeme zvyknout na davy turistů, všem turisticky
našláplým místům podobné hospůdky a stánky s „typickými“ suvenýry...
Takže jsem se domluvila s americkým spolužákem Wuyouem, že vyrazíme společně strávit tento populární svátek někde mimo návaly senzacechtivých turistů a za cíl jsme si vybrali vesničku jménem Shaxi, kterou naše učitelka popsala s lehkým opovržením jako buhaowar = nezábavný, nezajímavý (termín, který má z čínské perspektivy naprosto opačný význam než z perspektivy české/americké).
Vyrazili jsme v neděli ráno, potom co jsem strávila jednu noc v oblíbené kunmingské noční destinaci zvané Kundu a jeden večer na koncertě čínské popové zpěvačky Dingdang (nebo tak nějak), který byl tak úchvatný, že jsme ho ještě před koncem byli nuceni jít zapít:)
Naším prvním cílem bylo městečko Jianchuan, na půl cesty, mezi dvěma Mekkami yunnanských turistů Dali a Lijiangem. Zde jsme strávili noc a další den navštívili tamější Qianshishan – doslova Horu tisíce lvů, která se ukázala být spíše horou několika tisíc schodů. Strašlivé; moje nárty si sestup z vrcholu, na kterém nás čekal kamenný lví král, zavřená pagoda a pěkný výhled do okolí, pamatovaly celý zbytek našeho putování (a že jsme ještě vyšlápli a sešlápli pár schodů, neboť čínská turistika převážně spočívá v dovezení se na místo a následného šplhání po schodech k určitému „haowar“ cíli).
Ještě ten den jsme se přepravili taxíkem (který jsme ze 100 kuaiů pro dva ukecali na 50, za což jsem na sebe byla patřičně hrdá až do návratu, kdy jsme zjistili, že stačilo počkat na pár dalších lidí a nechat se odvézt až do cíle za pouhých 8 kuaiů na osobu; meiyou banfa = co se dá dělat) do blízkosti Baoxiangshanu, velkého národního parku s několika chrámy. Po cestě ke vstupní bráně nás čekala stezka odvahy po obrubníku vedle právě opravované silnice; „vůně“ bublajícího asfaltu nás provázela až k prvnímu chrámu.
Rozhodli jsme se přenocovat v chrámu Baoxiangsi a po cestě k němu (jak jinak než do schodů) jen tak mimochodem přišla řeč na Lonely Planet a její zmínku o divokých opicích, které by zde měly žít. Zrovna to řešíme, když uslyším nějaký divný šramot ve větvích nad námi, načež se ocitáme v říši divů - před vstupem do chrámu pobíhají stovky opic, hrajou si s petlahví a zvědavě si nás prohlíží. Nezdají se nebezpečné, až do chvíle než vytasíme foťáky a já se pokouším o lepší foto za soumraku s bleskem (not a good idea...).
Večeříme dole pod kopcem v restauraci, objednáváme huoguo = čínský hotpot (který fakt bodne neboť začíná pršet) a posléze se připojujeme k hlasité čínské sešlosti, která nás naláká do vedlejší místnosti zvuky čínské „kytary“ se třemi strunami (zvané sanxian) a pro zápaďácké ucho poněkud pronikavějším hlasem velkoprsé zpěvačky. Po necelé hodince se přesunujeme zpět na kopec, čistíme zuby (vzorné děti) a chystáme se na romanticky poklidnou noc v odlehlých prostorách chrámu vytesaném v útesu. Jaké je však naše překvapení, když nás ještě s kartáčky v ruce přepadne první zbloudilec z party pod kopcem, načež se k němu připojí zbylých třicet Číňanů a pokračují v započatém večeru ... wait for it ... ve dvorku našeho „osamělého“ chrámu. „Spíme“ za zvuků oslavy, které se ani kolem páté hodiny ranní ještě nedají nazvat doznívajícími. Tolik k čínské turistice. Ou jé.
Další den vyrážíme kolem deváté (po čínské party ani stopa, všichni se zdejchli brzy ráno) směrem k dalšímu chrámu Shizhongsi, kde na radu Lonely Planet pátráme po kamenné „vulvě“, kterou, zde cituji, „musí badatelé z několika vědních oblastí, experti a návštěvníci, společně podrobit náročnému mezioborovému zkoumání, aby odhalili její tajemství“.
Poté se vydáváme na asi tříhodinovou túru směrem k cíli výletu, vesničce Shaxi.
Slunko peče jak sviňa, na opalovací krém jsem rezignovala, naštěstí mám ale vybaveného společníka, který nese nejen to, ale také mýdlo na praní, UV přístroj na čištění vody a hodinky s kompasem:) Dorážíme splavení do Shaxi, podle Lonely Planet (věrný to přítel) vybíráme první hostel a potom co se bez problému ubytujeme, rovnou si objednáváme jídlo – žádný caidan (menu) ve znacích, ale pěkně nám donesou přesně to, co jí ostatní, není to špatné a hlavně je to za vteřinku na stole!
Odpočíváme, procházíme se malým městečkem a fotíme, a potom započneme náš rituál pro tento a následující den: jdeme na večeři do druhého hostelu, který zmiňuje Lonely Planet (konkurence nesmí trpět), kde nám připraví moje snad zatím nejlepší jídlo – rubing = smažené kolečka kozího sýra, tudou = brambory na plátky a kuřecí nudličky s houbami. Óóó.; po večeři krátké sansanbu = procházka a přesun přes ulici (Shaxi je fakt malinké) do hostince „58 yard“, kde se seznamujeme s milou taiwanskou majitelkou a „outdoorovým“ Číňanem z Chengdu, hrajeme karty a popíjíme pivko.
Taky tu narazíme na „zbloudilého NewYorčana“, který má po dni v Shaxi stále pocit, že ještě neobjevil to, co mu bylo doporučeno jako zajímavé (no nic no, někdo prostě životem ve velkoměstě tak zblbne, že neocení venkov bez turistů, obchodů apod.)
Další den snídaně „po evropsku“ v našem hostinci (ovoce, chleba a čerstvé sojové mléko) a pak vyrážíme na dlouhou túru, která začíná přechodem přes „dvojmůstek“ a pokračuje po starobylé „čajové stezce“ (na radu Lonely Planet hledáme otisky kopyt, které zde před staletími zanechala karavana s čajem). Poté stoupáme lesem několik hodin, cesta se mění v říčku a zase zpět, vesnice, kam máme namířeno v nedohlednu a jelikož se není absolutně koho zeptat, otáčíme to zpět.
Za poslední den našeho putování pak zvolíme čtvrtek, kdy se brzy ráno taxíkem dopravíme do Jianchuanu a odtud další tři a půl hodiny do Dali, umíráme, autobus má extrémně málo místa na nohy a prosezené sedačky. V Dali se hladoví vrháme do nejbližší restaurace a objednáváme čtyři Dalijské pochoutky: rybu z blízkého jezera Erhu, molihuabing = vaječnou omeletu se zapečenými květy jasmínu, směs smažených hub a rushan = křupavé plátky ze smaženého kozího mléka s krystalovým cukrem navrchu. Mňamka! Poté hledáme neúspěšně autobusové nádraží dálkových spojů do Kunmingu a nakonec platíme o něco víc cestovce, která nám zařídí jízdenky. Zbývá nám jen hodinka na prohlídku města, ale stejně si nějak nemůžeme zvyknout na davy turistů, všem turisticky
našláplým místům podobné hospůdky a stánky s „typickými“ suvenýry...
sobota 4. října 2008
MÁM ČÍNSKÉ JMÉNO
Jupíí. Můj skvělý profesor na čtení textů mi dal čínské jméno. 陶佳琳。Tao Jialin (tchao tja lin). Tao je příjmení, podle Tomášová. Je to časté čínské příjmení. Jialin je podle Kateřina, znamená to něco jako hezký jadeit, nebo tak něco.
Tak mi konečně odpadá povinnost hlásit, že ještě nemám čínské jméno a následně několikrát opakovat své české jméno, aby si ho ostatní byli schopní zapamatovat. (Zápaďáci vcelku nemají problém, horší je to s Asiatama, pro ty je to těžké. Ale co mám říkat já, když se mám naučit čínská jména všech spolužáků a nemůžu si zapamatovat ani jednu slabiku, ach jo.)
V Číně se vždycky dává první příjmení a pak až jméno. Příjmení může mít jednu nebo dvě slabiky (tj. znaky) a jméno taky. Takže nejdelší (a pro mě nejhůř zapamatovatelná) jména jsou čtyřslabičná a ty nejkratší jsou dvojslabičná (ty mám ráda). Lidi pak obvykle oslovují člověka jenom „křestním jménem“ – tj. mě by třeba říkali Jialin, nebo přezdívkou.
Jména sou tu dost vtipné. Třeba moje thajská spolužačka má jméno thajské, čínské, japonské a anglické, každé jiné. Nebo je tu jeden Izraelec, který se jmenuje Raz a čínsky mu říkají Lazi (ladz), což znamená ostré jídlo – a to ani moc nemá rád ostré jídla:) Někteří mají jména, které sou hodně podobná jejich pravým jménům – třeba kamarádka z Izraele se jmenuje Roni a čínské jméno má Luoni. Pak jsou některé jména, které jsou hodně časté, takže mají čínský ekvivalent – třeba Adam se „překládá“ jako Yadan (jatan), ale pak tu znám dalšího Adama a ten má čínské jméno Wuyou (ujou), protože chtěl něco originálního.
Tak mi konečně odpadá povinnost hlásit, že ještě nemám čínské jméno a následně několikrát opakovat své české jméno, aby si ho ostatní byli schopní zapamatovat. (Zápaďáci vcelku nemají problém, horší je to s Asiatama, pro ty je to těžké. Ale co mám říkat já, když se mám naučit čínská jména všech spolužáků a nemůžu si zapamatovat ani jednu slabiku, ach jo.)
V Číně se vždycky dává první příjmení a pak až jméno. Příjmení může mít jednu nebo dvě slabiky (tj. znaky) a jméno taky. Takže nejdelší (a pro mě nejhůř zapamatovatelná) jména jsou čtyřslabičná a ty nejkratší jsou dvojslabičná (ty mám ráda). Lidi pak obvykle oslovují člověka jenom „křestním jménem“ – tj. mě by třeba říkali Jialin, nebo přezdívkou.
Jména sou tu dost vtipné. Třeba moje thajská spolužačka má jméno thajské, čínské, japonské a anglické, každé jiné. Nebo je tu jeden Izraelec, který se jmenuje Raz a čínsky mu říkají Lazi (ladz), což znamená ostré jídlo – a to ani moc nemá rád ostré jídla:) Někteří mají jména, které sou hodně podobná jejich pravým jménům – třeba kamarádka z Izraele se jmenuje Roni a čínské jméno má Luoni. Pak jsou některé jména, které jsou hodně časté, takže mají čínský ekvivalent – třeba Adam se „překládá“ jako Yadan (jatan), ale pak tu znám dalšího Adama a ten má čínské jméno Wuyou (ujou), protože chtěl něco originálního.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)