Po třech týdnech v Číně jsem vyčerpala své peněžní zásoby přivezené z Čr v eurech a nastal tudíž čas se nějak finančně zaopatřit na zbytek pobytu. Končí první týden školy a já už jsem tisíc sto v dluhu, v peněžence mi zbývá poslední jiao = desetník. Po škole vynechávám kávu (nemám na ni) a jdu rovnou do banky s představou, že vyberu peníze a vyrazím nakoupit, co je ještě potřeba.
Na křižovatce hned u školy máme pobočku Bank of China, kde mě po vstupu vyzvou, abych si vzala pořadové číslo. Na displejích běží něco jako 350 a moje číslo je 416. Jelikož nerozumím znakům, které běží současně s číslem 350, nabývám první dojmu, že je někde chyba. Není. Přede mnou je dalších 66 lidí. Čekám tedy. Po čtvrt hodině si jdu pro kávu, ale když přijdu k obchodu, uvědomím si, že vlastně nemám peníze. Vrátím se. Čekám. Přichází thajská spolužačka s kamarádkou, tak trochu kecáme čínsky. Odchází. Já čekám dál. Po cca hodině se najednou sled čísel znatelně urychlí, některá čísla to prostě přeskakuje (asi to někdo přede mnou vzdal). Už jsem skoro na řadě, když si všimnu, že vedle hlavních přepážek jsou za stolem dvě pracovnice banky a nikoho zrovna neobsluhují. Jdu se tedy zeptat k nim.
Osvětlím jim svoji situaci (převážně za použití slova qian a nejrůznější gestikulace – netuším například jak se řekne „vybrat peníze, uložit peníze, založit účet“, slovník si hoví na koleji) – potřebuju vybrat peníze ze svého účtu, ale Česká spořitelna si za každý výběr účtuje 100Kč plus procento z vybírané částky, takže chci peníze nejlépe vybrat najednou.
Dozvídám se, že z čínského bankomatu lze naráz vybrat pouze 2500 kuaiů/ 5000Kč, a že pokud chci vybrat víc, musím do větší pobočky kousek za centrem. Radím se, kterým autobusem se tam lze dostat.
Jdu na autobusovou zastávku, kde chci nasednout do busu číslo 22, který jede směrem k bance, když v tom si uvědomím, že nemám peníze. Rozhodnu se tedy jít pěšky. Ujdu dvě zastávky a kontroluju kolik jich ještě zbývá k bance. Cca deset. Mám trochu strach, že než tam dojdu, banka už bude zavřená. Tu si vzpomenu na svoje poslední jiao. Rozhodnu se zkusit štěstí a s pocitem, že sem ta největší zápaďácká socka, nasedám do autobusu a do otvoru na mince rychle a nenápadně hážu místo jednoho yuanu jedno jiao. Prošlo to, uff.
Přijedu do banky, kde mi ochotná pracovnice lámanou angličtinou pomáhá osvětlit ještě jednou moji situaci. Na několika přepážkách zkouší na speciální čtečce moji kartu, načež se dozvídám pouze, že 10 000 kuaiů najednou s mojí kartou vybrat nelze. Ani osm, ani sedm, ani šest. Propadám zoufalství. Zpět na kolej půjdu hodinu pěšky a navíc budu muset prosit Vítka o další finanční injekci.
Nakonec však přijde s tím, že můžu vybrat 5000 a tak souhlasím, celá šťastná. Po půlhodinové proceduře - vyplnění papírů (položky sou čínsky, paní mi je musí předčítat a vysvětlovat) a asi dvaceti podpisech, mi paní oznamuje, že mi dá 4850 a jestli prý si chci založit u Bank of China účet. První nechápu, pak pochopím. Čínská banka si účtuje 150 kuaiů (300 Kč) za výběr na přepážce. Jsem pěkně naštvaná, ale co se dá dělat. Trochu mě štvou, že to člověku neosvětlí před výběrem peněz, ale to je v Číně běžná praxe – na co se člověk sám nezeptá, to neví! Tak si zakládám účet a s novou bankovní kartou, na které je (nepostradatelné) logo Olympijských her Peking 2008, vesele razím domů. Alespoň mám příjemný pocit, že teď snad ze dva tři měsíce nebudu muset řešit další výběr peěněz.
Večer mi ještě volá Irča, aby mi povykládala, jak se má v dalekém Ningbo, kde studuje (kousek od Šanghaje) a při té příležitosti mi oznámí, že tento týden se radikálně změnil kurz koruny k RMB: 1 Kč teď stojí závratných 2,5 kuaie. Ach jo, fakt jásám:( Ještě že tady na koleji není moc bezpečné připojení a tak nemůžu na internetové bankovnictví zkontrolovat zůstatek na českém účtu.
Žádné komentáře:
Okomentovat