KAŠTANY A NÁKUP DŽÍNŮ

Po dvou prvních dnech v Číně, které byly jako ve snu, všechno nové a strašně jiné a zajímavé a vůbec, procházím v různě dlouhých intervalech fázemi „up and down“. Ty „up“ mám o poznání raději a tak budu psát o nich. Jsou obvykle spojeny s tím, když potkám nějakého nového člověka, který je fajn, nebo objevím něco nového, co potěší nebo když něco koupím (nejlépe ještě ve spojení s úspěšným smlouváním – o smlouvání kousek dále, je to docela zajímavé téma, na které jsem si ještě neujasnila svůj názor).
Dnes jsem potkala v jídelně přes Vítka jednoho Angličana, který tu taky studuje. Seděl s námi na obědě a tak jsme trochu pokecali a doporučil mi stránku gokunming.com, kde je v angličtině spousta tipů od cizinců i domorodců, o tom co kdy kde a jak v Kunmingu. A jelikož jsem měla po škole, tak jsem hned šla shangwang = na internet, a stránku si našla. Po chvíli surfování jsem narazila na kontakt na jednu slečnu, která psala, že dělá břišní tance a tak jsem jí hned zavolala (šak od toho mám ten nový mobil s levným tarifem, který jsem naneštěstí nepochopila, takže nevím kolik můžu provolat, ale uvidíme). Vysvětlila mi, že za chvíli zrovna (ve dvě) začíná hodina (bylo asi třičtvrtě na dvě) a řekla dost složitě, že mám jen na Bei zhan = severní nádraží, tak jsem nasedla do autobusu číslo 22 a vyrazila. Po chvíli jízdy a konzultaci s mapou, jsem si uvědomila, že jedu v opačném směru a tak jsem vystoupila (to už bylo čtvrt na tři). Byla sem na sebe naštvaná, ale nálada se mi hned zvedla, protože jsem u silnice uviděla stánek s pečenými kaštany! (zde se dostávám k tomu druhému „up“ dnešního dne) Hned jsem si koupila plný pytlíček (5 RMB/10kč) a šla na opačnou zastávku, abych vyrazila tentokrát snad správným směrem. Na zastávce stála malá holčička se starou babičkou, obě vypadaly dost ošuntěle, ale malá se na mě usmívala, tak sem jí nabídla kaštany. Vzala si a první je jen cucala, tak sem měla strach, že to neumí loupat, ale nakonec se ukázalo, že je větší profík než já, mě se to vždycky rozpadlo na dvě skořápky a nemohla sem z nich dostat vnitřek! No a babička se se mnou dala do řeči a k mému obrovskému překvapení mluvila úžasně čistou putonghua (Pekingskou čínštinou, která se v Číně akceptuje jako standart a učí se ve školách, něco jako BBC English), takže jsem jí rozuměla úplně všechno! To mě fakt potěšilo!
No a pak sem nastoupila na bus a jedu a jedu, po půl hodině přijíždím na severní vlakové nádraží (to už je před třetí), vystoupím a volám té slečně. No a ona mi zase ňák stupidně vysvětluje, že jsem špatně, že mám jet na autobusové nádraží. Tak mrknu do mapy, nastoupím na bus, který mi doporučila a jedu (zde by bylo dobré zmínit, že jedna cesta busem, nehledě na to, jak dlouho jedete, stojí 1 kuai/2 kč cca, takže teď už platím třetí kuai). Za další asi půl hodinu přijedu na autobusové nádraží a opět jí volám, už jsem docela naštvaná a o to víc, když mi zase nějak divně vysvětluje, že jsem špatně! Tak to vzdávám, řekla jsem jí jen ať mi pošle smskou ve znacích adresu toho místa, když mi to není schopná vysvětlit, nechápu, uměla čínsky, tak nevím, proč mi to nemohla prostě říct správně čínsky. No co, aspoň jsem měla trochu vyhlídkovou jízdu po Kunmingu, autobusové nádraží je úplně na severu, takže v dálce byly vidět trošku kopce, fakt hezké.
Ještě něco o smlouvání. Musím říct, že až na výjimky (třeba když si chce člověk rychle koupit vodu, která stojí většinou 1 kuai, a oni vám řeknou 3 kuaie, protože jste turista, což je fakt otrava) mě smlouvání baví. Za svůj největší úspěch považuju zatím nákup jedné „starobylé“ mince na trzích v Xianu, kde prodavač nasadil počáteční cenu 35 a já jsem řekla, že mu dám 4 kuai a po půlhodině, kdy stále šel s cenou dolů, jsem to zcela nečínsky usmlouvala až na ty 4 kuaie. V Číně má nakupující nasadit co nejnižší cenu a prodávající co nejvyšší a pak se mají sejít někde uprostřed:) Smlouvání je tu tak trochu otázka cti, čeká se to od vás, jakmile nesmlouváte, jste laowai = cizinec a tudíž hrozná lama. Obvykle je cena vyšší cca o deset až dvacet kuaiů (třeba u oblečení, suvenýrů atd.), ale na turistických místech někdy i dvakrát až třikrát vyšší.

Další den po škole, kterou mám jak naschvál jindy než ostatní, sem vyrazila prozkoumávat trochu uličky poblíž školy a narazila jsem na obchod s džínama. Jelikož tu mám jen dvoje kalhoty, rozhodla sem se připojit do davu Číňanek, prohrabujících se hromadou džínů a třeba najít nějaké na mě. Po chvilce prohlížení jsem to vzdala a obrátila jsem se na prodavačku s otázkou Keyi bu keyi kankan zui tade? = Mohla byste mi ukázat ty největší, co máte? K mému překvapení jsou naštěstí čínské velikosti natolik různorodé (ne jako u nás u vietnamce), že jsem si vybrala dokonce dvoje!!! Ceny jako vždy lidové, za dvoje džíny jsem zaplatila v přepočtu 180 Kč.
S botama už to tak lehké nebude, ptala jsem se už v několika obchodech a největší velikost je 38 (s tím že do své 39tky bych se stejně nevlezla ani omylem, tady mám velikost tak 41). Jdou koupit jakorát tenisky a sportovní boty, protože ty mají v pánských velikostech.
No nic, aspoň zbydou peníze na náušnice (s těma tu problém nemám).