JAK JSEM NESNÁŠELA AMÍKY

Až přijedu do Číny, budu se snažit nebýt jako Amík. Nebudu se dívat svrchu na obyvatele cizí země, nebudu s nimi mluvit anglicky, nebudu nakupovat věci v západních obchodech, nebudu si fotit každou kravinu, nebudu utrácet za drahé věci, když si je budu moct opatřit levněji, nebudu mrčet kvůli odlišné kultuře...

Tak s těmito předsevzetími naše šestičlenná grupa v následujícím složení započala vystoupením z rakouského boeingu svoji první čínskou odysseu:
1 Multilingvní kulturní atašé s opožděnými projevy la duzi. Závislost: knihy.
1 Zcestovalec s pro/anti asijským postojem. Závislost: kytara.
1 Materiální support s nevyhraněnou náboženskou/sexuální(nan ren, nu ren, dou keyi) orientací a mrtvolou v batohu. Závislost: čínský čaj.
1 Blondýna se zájmem o tance a potenciálním zájmem o chlapa. Závislost: kafe.
1 Znalkyně poezie s téměř dokonalými mimikrami. Závislost: pomáhat s obsluhou hostů.
1 Jazyková teoretička s primárním zájmem o nové hadry. Závislost: čokoláda.

Po necelých dvou dnech strávených v Pekingu za maminkovského doprovodu paní Gao a zaměstnanců její firmy jsme se za 24 hodin přesunuli do zaprášeného ale slunečného Xiningu. Nyní je to necelý týden od odjezdu a naše „honeymoon phase“ ala Alenka v říši divů začíná pomalu nasakovat prvky probuzení se do reality.
Kuřáka na sedadle před námi bychom nejraději společnou silou vykopli z autobusu. Kolemjdoucí mají nepříjemný zvyk odplivávat si v těsné blízkosti našich bot. Přes nehorázných 30 stupňů a bezmračné nebe se Xining hemží lidmi s blyštivými deštníky. Snad jen proto, abychom oplatili udivené pohledy směřující k našim sportovním sandálům a tílkům, nevěřícně zíráme na směsici barev, umělých materiálů, podzimních až zimních kabátků a vysokých podpatků, která zaplňuje rozpálené a neustále rozkopané ulice západní metropole.
Ač se urputně snažíme uplatnit naučené formule ze Spěšněva, čímž často šokujeme nepřipravené čínské obchodníky, najdou se chvíle, kdy ani společná spolupráce nestačí a my jsme nuceni uchýlit se k frázi: Ni hui shuo yingyu ma? = umíte anglicky?
Strávili jsme týden v Xiningu a zatím žádný úspěch v hledání většího supermarketu, kde by měli námi vyžadované položky: čokoládu, slaný chleba, müsli a depilační vosk. No chance.
Po příjezdu do Xianu, metropole o poznání větší a kosmopolitnější než je Xining, se vrháme na průzkum města – mise splněna, v supermarketu Wallmart mají bagety a chleba, na kterém je explicitně uvedeno „sugar free“, a po několika dnech dotazování a vysvětlování hlavně s využitím propracované gestikulace (předvádím strhávání papírku na své chlupaté ruce a vydávám přitom ze sebe doufejme internacionální citoslovce) nacházím v zapadlé poličce oddělení s hygienou depilační vosk. O extázi, kterou sdílíme se závisláckou Irčou při návštěvě prvního čínského Starbucksu ani nemluvím (a servírují tu yuebing! = tradiční čínský „měsíční koláč“).
Vářa se odhodlaně vrhá za každým prasetem, kočkou, dítětem a vůbec čímkoli hodným jeho foto-uměleckých ambicí. Obvykle jsou však tyto pokusy o foto zakončeny nezdarem, domníváme se, že kvůli několika minutovému zpoždění, danému vytahováním foťáku, instalováním objektivu, výběrem clony a podobnými na automatu bezprostředně nutnými fotografickými úkony. Já jsem dnes v noci přišla na to, že druhému řádku nápovědy na mém foťáku, kde dodávají k „nočnímu focení“ ještě „se stativem“, je záhodno věnovat pozornost. Vítek vypadá jako duch.
Naše tříčlenná babská výprava za tílky pro Káťu, která údajně již nemá co na sebe, skončí nákupem jedné sukně, dvou klobouků a dvou kabelek. Máme zálusk na luxusní zboží nabízené v obchodním domě Wanfujing. S uspokojením se navzájem konejšíme tím, že v české Vero Modě by to stálo nejmíň třikrát tolik! Káťa nakonec ještě dodává: „No co, budu si tu muset sehnat brigádu.“
Život v Číně nám svým způsobem učaroval... až na odporně špinavé turecké záchody, prasečí kulturu stolování, naprosté nepochopení pro pravidla nástupu do/výstupu z autobusu a vcházení do/vcházení z objektů, absolutní popření evropských dopravních předpisů, každodenní nedostatek nám známých znaků na jídelníčku, dokonalým smyslem pro ten nejnevkusnější kýč, dle nás zřejmě populární frázi „kan kan, lao wai“ = hele cizinec (kterou si vykládáme jako pochvalné konstatování k našim zevnějškům), apod.:)