Po třech týdnech v Číně jsem vyčerpala své peněžní zásoby přivezené z Čr v eurech a nastal tudíž čas se nějak finančně zaopatřit na zbytek pobytu. Končí první týden školy a já už jsem tisíc sto v dluhu, v peněžence mi zbývá poslední jiao = desetník. Po škole vynechávám kávu (nemám na ni) a jdu rovnou do banky s představou, že vyberu peníze a vyrazím nakoupit, co je ještě potřeba.
Na křižovatce hned u školy máme pobočku Bank of China, kde mě po vstupu vyzvou, abych si vzala pořadové číslo. Na displejích běží něco jako 350 a moje číslo je 416. Jelikož nerozumím znakům, které běží současně s číslem 350, nabývám první dojmu, že je někde chyba. Není. Přede mnou je dalších 66 lidí. Čekám tedy. Po čtvrt hodině si jdu pro kávu, ale když přijdu k obchodu, uvědomím si, že vlastně nemám peníze. Vrátím se. Čekám. Přichází thajská spolužačka s kamarádkou, tak trochu kecáme čínsky. Odchází. Já čekám dál. Po cca hodině se najednou sled čísel znatelně urychlí, některá čísla to prostě přeskakuje (asi to někdo přede mnou vzdal). Už jsem skoro na řadě, když si všimnu, že vedle hlavních přepážek jsou za stolem dvě pracovnice banky a nikoho zrovna neobsluhují. Jdu se tedy zeptat k nim.
Osvětlím jim svoji situaci (převážně za použití slova qian a nejrůznější gestikulace – netuším například jak se řekne „vybrat peníze, uložit peníze, založit účet“, slovník si hoví na koleji) – potřebuju vybrat peníze ze svého účtu, ale Česká spořitelna si za každý výběr účtuje 100Kč plus procento z vybírané částky, takže chci peníze nejlépe vybrat najednou.
Dozvídám se, že z čínského bankomatu lze naráz vybrat pouze 2500 kuaiů/ 5000Kč, a že pokud chci vybrat víc, musím do větší pobočky kousek za centrem. Radím se, kterým autobusem se tam lze dostat.
Jdu na autobusovou zastávku, kde chci nasednout do busu číslo 22, který jede směrem k bance, když v tom si uvědomím, že nemám peníze. Rozhodnu se tedy jít pěšky. Ujdu dvě zastávky a kontroluju kolik jich ještě zbývá k bance. Cca deset. Mám trochu strach, že než tam dojdu, banka už bude zavřená. Tu si vzpomenu na svoje poslední jiao. Rozhodnu se zkusit štěstí a s pocitem, že sem ta největší zápaďácká socka, nasedám do autobusu a do otvoru na mince rychle a nenápadně hážu místo jednoho yuanu jedno jiao. Prošlo to, uff.
Přijedu do banky, kde mi ochotná pracovnice lámanou angličtinou pomáhá osvětlit ještě jednou moji situaci. Na několika přepážkách zkouší na speciální čtečce moji kartu, načež se dozvídám pouze, že 10 000 kuaiů najednou s mojí kartou vybrat nelze. Ani osm, ani sedm, ani šest. Propadám zoufalství. Zpět na kolej půjdu hodinu pěšky a navíc budu muset prosit Vítka o další finanční injekci.
Nakonec však přijde s tím, že můžu vybrat 5000 a tak souhlasím, celá šťastná. Po půlhodinové proceduře - vyplnění papírů (položky sou čínsky, paní mi je musí předčítat a vysvětlovat) a asi dvaceti podpisech, mi paní oznamuje, že mi dá 4850 a jestli prý si chci založit u Bank of China účet. První nechápu, pak pochopím. Čínská banka si účtuje 150 kuaiů (300 Kč) za výběr na přepážce. Jsem pěkně naštvaná, ale co se dá dělat. Trochu mě štvou, že to člověku neosvětlí před výběrem peněz, ale to je v Číně běžná praxe – na co se člověk sám nezeptá, to neví! Tak si zakládám účet a s novou bankovní kartou, na které je (nepostradatelné) logo Olympijských her Peking 2008, vesele razím domů. Alespoň mám příjemný pocit, že teď snad ze dva tři měsíce nebudu muset řešit další výběr peěněz.
Večer mi ještě volá Irča, aby mi povykládala, jak se má v dalekém Ningbo, kde studuje (kousek od Šanghaje) a při té příležitosti mi oznámí, že tento týden se radikálně změnil kurz koruny k RMB: 1 Kč teď stojí závratných 2,5 kuaie. Ach jo, fakt jásám:( Ještě že tady na koleji není moc bezpečné připojení a tak nemůžu na internetové bankovnictví zkontrolovat zůstatek na českém účtu.
pondělí 15. září 2008
sobota 13. září 2008
KAŠTANY A NÁKUP DŽÍNŮ
Po dvou prvních dnech v Číně, které byly jako ve snu, všechno nové a strašně jiné a zajímavé a vůbec, procházím v různě dlouhých intervalech fázemi „up and down“. Ty „up“ mám o poznání raději a tak budu psát o nich. Jsou obvykle spojeny s tím, když potkám nějakého nového člověka, který je fajn, nebo objevím něco nového, co potěší nebo když něco koupím (nejlépe ještě ve spojení s úspěšným smlouváním – o smlouvání kousek dále, je to docela zajímavé téma, na které jsem si ještě neujasnila svůj názor).
Dnes jsem potkala v jídelně přes Vítka jednoho Angličana, který tu taky studuje. Seděl s námi na obědě a tak jsme trochu pokecali a doporučil mi stránku gokunming.com, kde je v angličtině spousta tipů od cizinců i domorodců, o tom co kdy kde a jak v Kunmingu. A jelikož jsem měla po škole, tak jsem hned šla shangwang = na internet, a stránku si našla. Po chvíli surfování jsem narazila na kontakt na jednu slečnu, která psala, že dělá břišní tance a tak jsem jí hned zavolala (šak od toho mám ten nový mobil s levným tarifem, který jsem naneštěstí nepochopila, takže nevím kolik můžu provolat, ale uvidíme). Vysvětlila mi, že za chvíli zrovna (ve dvě) začíná hodina (bylo asi třičtvrtě na dvě) a řekla dost složitě, že mám jen na Bei zhan = severní nádraží, tak jsem nasedla do autobusu číslo 22 a vyrazila. Po chvíli jízdy a konzultaci s mapou, jsem si uvědomila, že jedu v opačném směru a tak jsem vystoupila (to už bylo čtvrt na tři). Byla sem na sebe naštvaná, ale nálada se mi hned zvedla, protože jsem u silnice uviděla stánek s pečenými kaštany! (zde se dostávám k tomu druhému „up“ dnešního dne) Hned jsem si koupila plný pytlíček (5 RMB/10kč) a šla na opačnou zastávku, abych vyrazila tentokrát snad správným směrem. Na zastávce stála malá holčička se starou babičkou, obě vypadaly dost ošuntěle, ale malá se na mě usmívala, tak sem jí nabídla kaštany. Vzala si a první je jen cucala, tak sem měla strach, že to neumí loupat, ale nakonec se ukázalo, že je větší profík než já, mě se to vždycky rozpadlo na dvě skořápky a nemohla sem z nich dostat vnitřek! No a babička se se mnou dala do řeči a k mému obrovskému překvapení mluvila úžasně čistou putonghua (Pekingskou čínštinou, která se v Číně akceptuje jako standart a učí se ve školách, něco jako BBC English), takže jsem jí rozuměla úplně všechno! To mě fakt potěšilo!
No a pak sem nastoupila na bus a jedu a jedu, po půl hodině přijíždím na severní vlakové nádraží (to už je před třetí), vystoupím a volám té slečně. No a ona mi zase ňák stupidně vysvětluje, že jsem špatně, že mám jet na autobusové nádraží. Tak mrknu do mapy, nastoupím na bus, který mi doporučila a jedu (zde by bylo dobré zmínit, že jedna cesta busem, nehledě na to, jak dlouho jedete, stojí 1 kuai/2 kč cca, takže teď už platím třetí kuai). Za další asi půl hodinu přijedu na autobusové nádraží a opět jí volám, už jsem docela naštvaná a o to víc, když mi zase nějak divně vysvětluje, že jsem špatně! Tak to vzdávám, řekla jsem jí jen ať mi pošle smskou ve znacích adresu toho místa, když mi to není schopná vysvětlit, nechápu, uměla čínsky, tak nevím, proč mi to nemohla prostě říct správně čínsky. No co, aspoň jsem měla trochu vyhlídkovou jízdu po Kunmingu, autobusové nádraží je úplně na severu, takže v dálce byly vidět trošku kopce, fakt hezké.
Ještě něco o smlouvání. Musím říct, že až na výjimky (třeba když si chce člověk rychle koupit vodu, která stojí většinou 1 kuai, a oni vám řeknou 3 kuaie, protože jste turista, což je fakt otrava) mě smlouvání baví. Za svůj největší úspěch považuju zatím nákup jedné „starobylé“ mince na trzích v Xianu, kde prodavač nasadil počáteční cenu 35 a já jsem řekla, že mu dám 4 kuai a po půlhodině, kdy stále šel s cenou dolů, jsem to zcela nečínsky usmlouvala až na ty 4 kuaie. V Číně má nakupující nasadit co nejnižší cenu a prodávající co nejvyšší a pak se mají sejít někde uprostřed:) Smlouvání je tu tak trochu otázka cti, čeká se to od vás, jakmile nesmlouváte, jste laowai = cizinec a tudíž hrozná lama. Obvykle je cena vyšší cca o deset až dvacet kuaiů (třeba u oblečení, suvenýrů atd.), ale na turistických místech někdy i dvakrát až třikrát vyšší.
Další den po škole, kterou mám jak naschvál jindy než ostatní, sem vyrazila prozkoumávat trochu uličky poblíž školy a narazila jsem na obchod s džínama. Jelikož tu mám jen dvoje kalhoty, rozhodla sem se připojit do davu Číňanek, prohrabujících se hromadou džínů a třeba najít nějaké na mě. Po chvilce prohlížení jsem to vzdala a obrátila jsem se na prodavačku s otázkou Keyi bu keyi kankan zui tade? = Mohla byste mi ukázat ty největší, co máte? K mému překvapení jsou naštěstí čínské velikosti natolik různorodé (ne jako u nás u vietnamce), že jsem si vybrala dokonce dvoje!!! Ceny jako vždy lidové, za dvoje džíny jsem zaplatila v přepočtu 180 Kč.
S botama už to tak lehké nebude, ptala jsem se už v několika obchodech a největší velikost je 38 (s tím že do své 39tky bych se stejně nevlezla ani omylem, tady mám velikost tak 41). Jdou koupit jakorát tenisky a sportovní boty, protože ty mají v pánských velikostech.
No nic, aspoň zbydou peníze na náušnice (s těma tu problém nemám).
Dnes jsem potkala v jídelně přes Vítka jednoho Angličana, který tu taky studuje. Seděl s námi na obědě a tak jsme trochu pokecali a doporučil mi stránku gokunming.com, kde je v angličtině spousta tipů od cizinců i domorodců, o tom co kdy kde a jak v Kunmingu. A jelikož jsem měla po škole, tak jsem hned šla shangwang = na internet, a stránku si našla. Po chvíli surfování jsem narazila na kontakt na jednu slečnu, která psala, že dělá břišní tance a tak jsem jí hned zavolala (šak od toho mám ten nový mobil s levným tarifem, který jsem naneštěstí nepochopila, takže nevím kolik můžu provolat, ale uvidíme). Vysvětlila mi, že za chvíli zrovna (ve dvě) začíná hodina (bylo asi třičtvrtě na dvě) a řekla dost složitě, že mám jen na Bei zhan = severní nádraží, tak jsem nasedla do autobusu číslo 22 a vyrazila. Po chvíli jízdy a konzultaci s mapou, jsem si uvědomila, že jedu v opačném směru a tak jsem vystoupila (to už bylo čtvrt na tři). Byla sem na sebe naštvaná, ale nálada se mi hned zvedla, protože jsem u silnice uviděla stánek s pečenými kaštany! (zde se dostávám k tomu druhému „up“ dnešního dne) Hned jsem si koupila plný pytlíček (5 RMB/10kč) a šla na opačnou zastávku, abych vyrazila tentokrát snad správným směrem. Na zastávce stála malá holčička se starou babičkou, obě vypadaly dost ošuntěle, ale malá se na mě usmívala, tak sem jí nabídla kaštany. Vzala si a první je jen cucala, tak sem měla strach, že to neumí loupat, ale nakonec se ukázalo, že je větší profík než já, mě se to vždycky rozpadlo na dvě skořápky a nemohla sem z nich dostat vnitřek! No a babička se se mnou dala do řeči a k mému obrovskému překvapení mluvila úžasně čistou putonghua (Pekingskou čínštinou, která se v Číně akceptuje jako standart a učí se ve školách, něco jako BBC English), takže jsem jí rozuměla úplně všechno! To mě fakt potěšilo!
No a pak sem nastoupila na bus a jedu a jedu, po půl hodině přijíždím na severní vlakové nádraží (to už je před třetí), vystoupím a volám té slečně. No a ona mi zase ňák stupidně vysvětluje, že jsem špatně, že mám jet na autobusové nádraží. Tak mrknu do mapy, nastoupím na bus, který mi doporučila a jedu (zde by bylo dobré zmínit, že jedna cesta busem, nehledě na to, jak dlouho jedete, stojí 1 kuai/2 kč cca, takže teď už platím třetí kuai). Za další asi půl hodinu přijedu na autobusové nádraží a opět jí volám, už jsem docela naštvaná a o to víc, když mi zase nějak divně vysvětluje, že jsem špatně! Tak to vzdávám, řekla jsem jí jen ať mi pošle smskou ve znacích adresu toho místa, když mi to není schopná vysvětlit, nechápu, uměla čínsky, tak nevím, proč mi to nemohla prostě říct správně čínsky. No co, aspoň jsem měla trochu vyhlídkovou jízdu po Kunmingu, autobusové nádraží je úplně na severu, takže v dálce byly vidět trošku kopce, fakt hezké.
Ještě něco o smlouvání. Musím říct, že až na výjimky (třeba když si chce člověk rychle koupit vodu, která stojí většinou 1 kuai, a oni vám řeknou 3 kuaie, protože jste turista, což je fakt otrava) mě smlouvání baví. Za svůj největší úspěch považuju zatím nákup jedné „starobylé“ mince na trzích v Xianu, kde prodavač nasadil počáteční cenu 35 a já jsem řekla, že mu dám 4 kuai a po půlhodině, kdy stále šel s cenou dolů, jsem to zcela nečínsky usmlouvala až na ty 4 kuaie. V Číně má nakupující nasadit co nejnižší cenu a prodávající co nejvyšší a pak se mají sejít někde uprostřed:) Smlouvání je tu tak trochu otázka cti, čeká se to od vás, jakmile nesmlouváte, jste laowai = cizinec a tudíž hrozná lama. Obvykle je cena vyšší cca o deset až dvacet kuaiů (třeba u oblečení, suvenýrů atd.), ale na turistických místech někdy i dvakrát až třikrát vyšší.
Další den po škole, kterou mám jak naschvál jindy než ostatní, sem vyrazila prozkoumávat trochu uličky poblíž školy a narazila jsem na obchod s džínama. Jelikož tu mám jen dvoje kalhoty, rozhodla sem se připojit do davu Číňanek, prohrabujících se hromadou džínů a třeba najít nějaké na mě. Po chvilce prohlížení jsem to vzdala a obrátila jsem se na prodavačku s otázkou Keyi bu keyi kankan zui tade? = Mohla byste mi ukázat ty největší, co máte? K mému překvapení jsou naštěstí čínské velikosti natolik různorodé (ne jako u nás u vietnamce), že jsem si vybrala dokonce dvoje!!! Ceny jako vždy lidové, za dvoje džíny jsem zaplatila v přepočtu 180 Kč.
S botama už to tak lehké nebude, ptala jsem se už v několika obchodech a největší velikost je 38 (s tím že do své 39tky bych se stejně nevlezla ani omylem, tady mám velikost tak 41). Jdou koupit jakorát tenisky a sportovní boty, protože ty mají v pánských velikostech.
No nic, aspoň zbydou peníze na náušnice (s těma tu problém nemám).
pátek 12. září 2008
PRVNÍ KUNMINGSKÉ
Sedám si na bobík v parku u Yunnan daxue, kde jdeme prát prádlo
Vítek v bambusovém háji, na zádech má to prádlo:)
Kunming cestou do centra
Náš "hotelový pokojík"
Vítek v bambusovém háji, na zádech má to prádlo:)
Kunming cestou do centra
Náš "hotelový pokojík"
středa 10. září 2008
JAK JSEM NESNÁŠELA AMÍKY
Až přijedu do Číny, budu se snažit nebýt jako Amík. Nebudu se dívat svrchu na obyvatele cizí země, nebudu s nimi mluvit anglicky, nebudu nakupovat věci v západních obchodech, nebudu si fotit každou kravinu, nebudu utrácet za drahé věci, když si je budu moct opatřit levněji, nebudu mrčet kvůli odlišné kultuře...
Tak s těmito předsevzetími naše šestičlenná grupa v následujícím složení započala vystoupením z rakouského boeingu svoji první čínskou odysseu:
1 Multilingvní kulturní atašé s opožděnými projevy la duzi. Závislost: knihy.
1 Zcestovalec s pro/anti asijským postojem. Závislost: kytara.
1 Materiální support s nevyhraněnou náboženskou/sexuální(nan ren, nu ren, dou keyi) orientací a mrtvolou v batohu. Závislost: čínský čaj.
1 Blondýna se zájmem o tance a potenciálním zájmem o chlapa. Závislost: kafe.
1 Znalkyně poezie s téměř dokonalými mimikrami. Závislost: pomáhat s obsluhou hostů.
1 Jazyková teoretička s primárním zájmem o nové hadry. Závislost: čokoláda.
Po necelých dvou dnech strávených v Pekingu za maminkovského doprovodu paní Gao a zaměstnanců její firmy jsme se za 24 hodin přesunuli do zaprášeného ale slunečného Xiningu. Nyní je to necelý týden od odjezdu a naše „honeymoon phase“ ala Alenka v říši divů začíná pomalu nasakovat prvky probuzení se do reality.
Kuřáka na sedadle před námi bychom nejraději společnou silou vykopli z autobusu. Kolemjdoucí mají nepříjemný zvyk odplivávat si v těsné blízkosti našich bot. Přes nehorázných 30 stupňů a bezmračné nebe se Xining hemží lidmi s blyštivými deštníky. Snad jen proto, abychom oplatili udivené pohledy směřující k našim sportovním sandálům a tílkům, nevěřícně zíráme na směsici barev, umělých materiálů, podzimních až zimních kabátků a vysokých podpatků, která zaplňuje rozpálené a neustále rozkopané ulice západní metropole.
Ač se urputně snažíme uplatnit naučené formule ze Spěšněva, čímž často šokujeme nepřipravené čínské obchodníky, najdou se chvíle, kdy ani společná spolupráce nestačí a my jsme nuceni uchýlit se k frázi: Ni hui shuo yingyu ma? = umíte anglicky?
Strávili jsme týden v Xiningu a zatím žádný úspěch v hledání většího supermarketu, kde by měli námi vyžadované položky: čokoládu, slaný chleba, müsli a depilační vosk. No chance.
Po příjezdu do Xianu, metropole o poznání větší a kosmopolitnější než je Xining, se vrháme na průzkum města – mise splněna, v supermarketu Wallmart mají bagety a chleba, na kterém je explicitně uvedeno „sugar free“, a po několika dnech dotazování a vysvětlování hlavně s využitím propracované gestikulace (předvádím strhávání papírku na své chlupaté ruce a vydávám přitom ze sebe doufejme internacionální citoslovce) nacházím v zapadlé poličce oddělení s hygienou depilační vosk. O extázi, kterou sdílíme se závisláckou Irčou při návštěvě prvního čínského Starbucksu ani nemluvím (a servírují tu yuebing! = tradiční čínský „měsíční koláč“).
Vářa se odhodlaně vrhá za každým prasetem, kočkou, dítětem a vůbec čímkoli hodným jeho foto-uměleckých ambicí. Obvykle jsou však tyto pokusy o foto zakončeny nezdarem, domníváme se, že kvůli několika minutovému zpoždění, danému vytahováním foťáku, instalováním objektivu, výběrem clony a podobnými na automatu bezprostředně nutnými fotografickými úkony. Já jsem dnes v noci přišla na to, že druhému řádku nápovědy na mém foťáku, kde dodávají k „nočnímu focení“ ještě „se stativem“, je záhodno věnovat pozornost. Vítek vypadá jako duch.
Naše tříčlenná babská výprava za tílky pro Káťu, která údajně již nemá co na sebe, skončí nákupem jedné sukně, dvou klobouků a dvou kabelek. Máme zálusk na luxusní zboží nabízené v obchodním domě Wanfujing. S uspokojením se navzájem konejšíme tím, že v české Vero Modě by to stálo nejmíň třikrát tolik! Káťa nakonec ještě dodává: „No co, budu si tu muset sehnat brigádu.“
Život v Číně nám svým způsobem učaroval... až na odporně špinavé turecké záchody, prasečí kulturu stolování, naprosté nepochopení pro pravidla nástupu do/výstupu z autobusu a vcházení do/vcházení z objektů, absolutní popření evropských dopravních předpisů, každodenní nedostatek nám známých znaků na jídelníčku, dokonalým smyslem pro ten nejnevkusnější kýč, dle nás zřejmě populární frázi „kan kan, lao wai“ = hele cizinec (kterou si vykládáme jako pochvalné konstatování k našim zevnějškům), apod.:)
Tak s těmito předsevzetími naše šestičlenná grupa v následujícím složení započala vystoupením z rakouského boeingu svoji první čínskou odysseu:
1 Multilingvní kulturní atašé s opožděnými projevy la duzi. Závislost: knihy.
1 Zcestovalec s pro/anti asijským postojem. Závislost: kytara.
1 Materiální support s nevyhraněnou náboženskou/sexuální(nan ren, nu ren, dou keyi) orientací a mrtvolou v batohu. Závislost: čínský čaj.
1 Blondýna se zájmem o tance a potenciálním zájmem o chlapa. Závislost: kafe.
1 Znalkyně poezie s téměř dokonalými mimikrami. Závislost: pomáhat s obsluhou hostů.
1 Jazyková teoretička s primárním zájmem o nové hadry. Závislost: čokoláda.
Po necelých dvou dnech strávených v Pekingu za maminkovského doprovodu paní Gao a zaměstnanců její firmy jsme se za 24 hodin přesunuli do zaprášeného ale slunečného Xiningu. Nyní je to necelý týden od odjezdu a naše „honeymoon phase“ ala Alenka v říši divů začíná pomalu nasakovat prvky probuzení se do reality.
Kuřáka na sedadle před námi bychom nejraději společnou silou vykopli z autobusu. Kolemjdoucí mají nepříjemný zvyk odplivávat si v těsné blízkosti našich bot. Přes nehorázných 30 stupňů a bezmračné nebe se Xining hemží lidmi s blyštivými deštníky. Snad jen proto, abychom oplatili udivené pohledy směřující k našim sportovním sandálům a tílkům, nevěřícně zíráme na směsici barev, umělých materiálů, podzimních až zimních kabátků a vysokých podpatků, která zaplňuje rozpálené a neustále rozkopané ulice západní metropole.
Ač se urputně snažíme uplatnit naučené formule ze Spěšněva, čímž často šokujeme nepřipravené čínské obchodníky, najdou se chvíle, kdy ani společná spolupráce nestačí a my jsme nuceni uchýlit se k frázi: Ni hui shuo yingyu ma? = umíte anglicky?
Strávili jsme týden v Xiningu a zatím žádný úspěch v hledání většího supermarketu, kde by měli námi vyžadované položky: čokoládu, slaný chleba, müsli a depilační vosk. No chance.
Po příjezdu do Xianu, metropole o poznání větší a kosmopolitnější než je Xining, se vrháme na průzkum města – mise splněna, v supermarketu Wallmart mají bagety a chleba, na kterém je explicitně uvedeno „sugar free“, a po několika dnech dotazování a vysvětlování hlavně s využitím propracované gestikulace (předvádím strhávání papírku na své chlupaté ruce a vydávám přitom ze sebe doufejme internacionální citoslovce) nacházím v zapadlé poličce oddělení s hygienou depilační vosk. O extázi, kterou sdílíme se závisláckou Irčou při návštěvě prvního čínského Starbucksu ani nemluvím (a servírují tu yuebing! = tradiční čínský „měsíční koláč“).
Vářa se odhodlaně vrhá za každým prasetem, kočkou, dítětem a vůbec čímkoli hodným jeho foto-uměleckých ambicí. Obvykle jsou však tyto pokusy o foto zakončeny nezdarem, domníváme se, že kvůli několika minutovému zpoždění, danému vytahováním foťáku, instalováním objektivu, výběrem clony a podobnými na automatu bezprostředně nutnými fotografickými úkony. Já jsem dnes v noci přišla na to, že druhému řádku nápovědy na mém foťáku, kde dodávají k „nočnímu focení“ ještě „se stativem“, je záhodno věnovat pozornost. Vítek vypadá jako duch.
Naše tříčlenná babská výprava za tílky pro Káťu, která údajně již nemá co na sebe, skončí nákupem jedné sukně, dvou klobouků a dvou kabelek. Máme zálusk na luxusní zboží nabízené v obchodním domě Wanfujing. S uspokojením se navzájem konejšíme tím, že v české Vero Modě by to stálo nejmíň třikrát tolik! Káťa nakonec ještě dodává: „No co, budu si tu muset sehnat brigádu.“
Život v Číně nám svým způsobem učaroval... až na odporně špinavé turecké záchody, prasečí kulturu stolování, naprosté nepochopení pro pravidla nástupu do/výstupu z autobusu a vcházení do/vcházení z objektů, absolutní popření evropských dopravních předpisů, každodenní nedostatek nám známých znaků na jídelníčku, dokonalým smyslem pro ten nejnevkusnější kýč, dle nás zřejmě populární frázi „kan kan, lao wai“ = hele cizinec (kterou si vykládáme jako pochvalné konstatování k našim zevnějškům), apod.:)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)